Recenze: Kwoon - When The Flowers Were Singing...

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

KwoonWhen The Flowers Were Singing...

Sorgh2.11.2013

Zdroj: Mp3 (320 kbps)

Posloucháno na: PC

VERDIKT: Francouzská rocková formace Kwoon je pro mě zcela novou zkušeností a mohu být jen rád, že jsem na ně narazil. Právě včas, protože před několika dny zahráli v jednom moravském klubu a já si je stihl naposlouchat.

Kwoon bych podle názvu ubytoval někde mezi rýžovými poli nedaleko Hong – Kongu nebo Hanoje, ale jde o milovníky camembertu a patrioty z Eiffelovky. Kapela vznikla v roce 2006 a ještě tého roku vydala první album nazvané Tales And Dreams. Po třech letech zplodili emotivního nástupce nazvaného Where the Flowers Were Singing a rok 2011 přinesl Ep The Guillotine Show.

Jejich hudba bývá popisována jako post-rock nebo indie rock. Co se týče řadovky When The Flowers Were Singing..., já osobně bych se klonil k první variantě, která však inklinuje k jemnosti ve výrazu a silné melancholii. Kwoon tvoří silně pocitovou hudbu založenou na podmanivých kytarách, které zvolna zalévají plochy hudebního šafránu. Dominuje intimní atmosféra prostá všedních starostí. Skladby ctí pomalý rozjezd, nenápadné rozhalování pláště, než se vítr chytí uvolněných klop a začne jimi třást.

S tichou podporou se oddávám mučení, tomu cílenému trápení tenkých strun nenásilnými hmaty, kdy struny pláčou, ale nebolí je to. Sudičky albu příliš tvrdosti nedopřály, tím se odlišuje od mnoha jiných postrockových projektů, ke kterým bývají Kwoon řazeni. Hudba graduje jakoby nerada a spíš si lebedí na vlně tichého dojímání. Trošku hrubosti lze najít ve vynikající Schizophrenic, kde kytary emotivně gradují z pokojného brnkání až k elektricky dráždivému kvílení nebo v její příbuzné Great Escape. Album není o hráčských finesách a podávání důkazů o osobních dovednostech. Dosažené výkony nepředstavují nic světoborného, hlavní kouzlo spočívá spíše v jímavě složených skladbách a originálním vyznění nástrojů. Mezi jasná lákadla je nutno započítat i často zakomponované violoncello, jež má na výslednou atmosféu zásadní vliv.

Vadou alba může být až přílišná ospalost, sentiment hnaný do maxima a jen málo uvolňujících ventilů, které te natlakovaný žal vypustí ven. Kdyby se do na placku zařadilo víc tvrdých momentů, tak bych to jen ocenil. Vždyť citlivost jde vyjádřit i zoufalým úderem do strun, tak proč po většinu času jen něžně drnkat a šepotat?

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Michal Z / 27.5.14 5:29

Chrome Division mají u mě problém, vím, co chtějí zahrát už několik taktů dopředu, ale to je ve stylu který produkují běžná věc. To co chtějí říct, jiní už řekli už dávno a kvalifikovaněji především za oceánem. Pokoušejí se o podobnou tvorbu jako třeba současní Adrenaline Mob, ale s barvitostí a rozmanitostí jsou na tom lépe zde recenzovaní Chrome Division. Na druhou stranu jim z hudby netryská energie tak samozřejmě a skladby mě nedokáží svým pro mě utlumeným drajvem rozpohybovat nad rámec normálu. Víc šťávy a ještě více se uvolnit, pak budou, Chrome Division směřovat k jádru hraného stylu. Chápu, že do toho chtějí vložit určité emoce a groove, ale tentokrát z toho necítím ani chuť ze hry. Odkroutit si šichtu a jít si dál po svém. Jižanství potažmo motorkářskou kapelu neslyším, spíše si potřebují ulevit od klád, které musejí tahat v domovských souborech. Světlé momentky se mi s Chrome Division ustalují, když se stoner rockuje v pomalejších zatěžkaných skladbách, které nemají jen povrchní cíle. Při poslechu celku putuji známou cestou, kde znám téměř všechny kameny u krajnice nazpaměť i z odvrácené strany. Další z dobrých desek, které z patrnosti brzy navždy vypadnou a ani si toho nevšimnu.