Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
L

L'Ira Del BaccanoTerra 42

Jirka D.25.10.2014
Zdroj: CD, 4-panelový digipak s přiloženým plakátem (#SSR 032CD), promo od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Nakročeno bylo dobře, ale ukrojený krajíc byl přece jen příliš velký a na jeho celé zdolání zatím nebyly předpoklady. Přesto zůstává nahrávka, kterou lze považovat minimálně za důstojnou.

L’Ira Del Baccano není mijak známá kapela a pokud jsem na internetu dohledal správně, „Terra 42“ je jejich první dlouhohrající studiová deska. Za tu délku si dosaďte hodinu. Vymezení žánrové už tak snadné nebude a při pokusu přiblížit tvorbu LDB se nevyhneme instrumentálnímu post rocku (třeba jako Long Distance Calling), psychedelickému rozjímání (skladba „Echoes“ od Pink Floyd mi v jednom momentu desky zněla hodně zřetelně), ale třeba i snaze o technicky zmáknutou instrumentaci (ala poslední Intronaut) či o netradiční experimenty, které mi zase připomněly album KroNiKa od Forgotten Silence.

 

Pokud vám z toho jde hlava kolem a máte dojem, že LDB hrají všechno možné jen ne vlastní muziku, tak máte tak trochu pravdu. Inspirace jsou bohužel celkem zřejmé a vlastní výraz se na téhle nahrávce hledá docela obtížně. Ostatně už při pohledu na grafiku CD edice vás asi napadnou obálky Baroness, Kylesa či zmíněných Intronaut, což samo o sobě zavání minimálně snahou o naskočení do rychlíku soudobé módy. Na druhou stranu je zpracování čtyřpanelového digipaku na velmi slušné úrovni a odmyslíme-li si snahu o to „vypadat jako tamti“, jde bez debaty o krásný kousek.

 

S muzikou samotnou je to jak z aprílovým počasím, takže po krátkém slunění se přichází dešťová sprcha a sem tam dostanete i ledovou kroupou do šišky. Kapele se nejvíc daří delší psychedelické a místy až ambientní pasáže, jejichž podstatu tvoří kytarové plochy hrané slide technikou, dokreslované elektronikou, jemným vydrnkáváním či zdatně zvládnutou basovou linkou. V této poloze funguje komplet čtvrtá skladba a pak první polovina skladby třetí, která je následně rozehrána do velmi intenzivního úniku a právě tam jsem spokojen asi nejvíc z celé desky. Devítiminutové délce navzdory.

 

 

Vedle toho se LDB snaží o polohu technicky zdatného rocku, snad po vzoru zmíněných Long Distance Calling a bohužel tam cítím zakopaného psa. Nemám problém zvládnout prvních osm minut úvodní skladby, v nichž se jednotlivé momenty pojí v celkem přirozený a plynule navazující celek, u kterého lze vydržet a být navíc spokojen. Ale následně kouzlo mizí, motivy jsou na sebe lepeny jak vlaštovčí hnízdo a pachuť jakési těžkopádnosti je to jediné, co mi zůstává na patře. Bohužel takových a podobných míst je na desce hodně a nepsaným vítězem je celá poslední skladba, u které pocit marnosti nabývá vrcholu.

 

Rozhodně kapele neupírám snahu hrát složitě, nápaditě a v jistých mezích i netradičně. Stejně tak nelze necítit pokusy o experimentování s vlastním výrazem a o to hrát na slušné technické úrovni, ale bohužel mám dojem, že se v tom všem čtveřice L’Ira Del Baccano nakonec ztrácí a pro stromy nevidí les. Na albu jsou velmi povedená místa, krásně zahraná a proložená zajímavými zvukovými experimenty, ale celkového dojmu „příliš velkého sousta“ se ne a ne zbavit.

 

L'Ira Del Baccano CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky