Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

I přes opakované tvrzení říkající, že v hudbě už bylo vymyšleno vše, se občas objeví vlaštovky prokazující opak. Že se žánry stále dokáží nějakým způsobem vyvíjet. Nejde o revoluční počiny bořící zažité pravdy, ale někdy se opravdu povede umíchat dílo natolik zajímavé, že o něm musíme přemýšlet. Takto mě oslovila kapela Laetitia In Holocaust, která hraje hodně neobvyklý metal. Tito Italové se dívají na black metal očima člověka probuzeného z komatu. Nové obzory v živých barvách, staré pořádky viděné novýma očima. V jejich případě nejde o tradiční black ve známém aranžmá. 

Pojďme zpět do roku 2024 a zaměřme se na jejich páté album nazvané Fanciulli D´Occidente, jehož obal toho moc nenapovídá a nabádá posluchače k co nejrychlejšímu odhalení. Ostrá bruska na úvod vzbuzuje patřičný respekt, ale během necelé minuty je patrné, že pedál akcelerace ztrácí přímý tah. S potěšením přicházím na to, že nejde o fádní hoblovačku ani nějakou výstřední šílenost, ale že dominující metalová jízda lehce koroduje pod tlakem jazzových vlivů a rockové otevřenosti. Nejen díky italskému původu se vynořuje stín avantgardních géniů Ephel Duath, kteří však šli se svými experimenty mnohem dál a slovo metal nahlodali na samu dřeň. ''Laeticiové'' zůstávají nohama víc ukotveni v zemi a přísahají na black metal s poctivým charakterem, který drobné experimenty ustojí a zachová si svoji ostře řezanou tvář.  

Podobnost s Ephel Duath není ryze hudební, vidím ji spíš v podobné odvaze sypat do metalových riffů různé vyhrávky a místy žánr zcela opouštět, třeba právě do zmíněného jazzového hájemství. Divoké předěly, razantní změny tempa nebo vybrnkávané pasáže na akustickou kytaru, to vše dělá z alba napínavou jízdu pod černým světlem pentagramu. Spousta tradičně pojatých blackových pasáží mrazí jako skandinávská noc, do jiných vstupuje složitější rytmika nebo klávesové party, a všechny dokazují skladatelskou odvahu a otevřenost. Kytarová hra mi v melodičtějších momentech připomíná norské In Vain, kteří se také nenechají dvakrát pobízet k rozehrání nadpozemsky hezkých pasáží. Na black metal je zde netradičně vytažená basová linka, která si kromě základní podpory rytmu troufá na různá preludia a dere se do popředí. Hlavně ona má podíl na jazzovém feelingu některých pasáží a její bručivý zvuk je velmi dobře slyšet. 

Tohle album je věrohodný originál, jehož síla není ani v brutalitě, ani v hlučnosti nebo šílenství. Kapituluji pod jeho komplexností a pod dojmem, že jeden aspekt podepírá druhý, ač může být z jiného soudku. Některá avantgardnější díla jsou rozháraná a jejich smysl chápe jen jejich tvůrce. Tady vše nádherně lícuje a dává smysl. Převážně metalové dílo se slušně syrovými kytarami se nestydí otřít o post-metal, zklidnit se v akustickém zamyšlení nebo uvolněně zajamovat. Tohle je smysluplná metalová fúze.