Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kapelu Lahar snad netřeba představovat. Na scéně jsou již deset let a na kontě mají pět splitek, dvě řadovky a jedno EP. Dnes se podíváme na dosud poslední počin, kterým je právě ono EP, jehož jméno zní Až přijde čas.

Celá nahrávka skýtá „pouhé“ čtyři skladby, které jsou vzájemně provázány v jeden celek. Nejen díky textové schránce, ale zejména díky nepřerušenému poslechu. Vše se rozprostírá na svázané ploše osmnácti minut. Nahrávalo se v Hellsound studiu u Honzy Kapáka (Avenger) a celá krása byla do světa vpuštěna skrze Doomentia Records. Realizace proběhla na jednostranný vinyl se sítotiskem na B-side. Obal nesoucí se v duchu předchozích artworků opět zhotovil Andrei Bouzikov (další práce můžeme spatřit u Avenger, Municipal Waste, Cannabis Corpse, či Bio-cancer a dalších). Inu, vše je to krásně zpracované včetně zvuku! A co tedy hudba?

Narvat tolik energie do necelých dvaceti minut se málokomu povede. Lahar tohle dokázali s naprostým přehledem. Odkaz na starý thrash čiší z jednotlivých pasáží přímo nádherně. Do toho všeho kapela přimíchala ještě dávku živelnosti hardcore scény. Když jsem prvně slyšel debut Oběti doby (2008), přišlo mi vše takové podobné a opakující se. Druhý zářez Umění strachu (2011) ve mně vyvolal více pozitiv. Řekl bych, že po této nahrávce se také strhla pravá lavina Lahar. Zdá se tedy, že na Až přijde čas je kapela na vrcholu. Ovšem toto tvrzení nechci příliš podsouvat, abychom ještě nebyli překvapeni. Nahrávka je to velice vyspělá a silná. Řemeslně výborně zpracovaná, bez absence nudy a vaty.  Skutečně vynikající dílo v rámci kompletní diskografie skupiny, ovšem nějakou tu rezervu, bych si s dovolením ještě ponechal pro čas budoucí, který má zjevně přijít.

Tak jako běsnící sopečný popel a ztuhlé kusy lávy, vyřítí se první okamžiky skladby Krev. Otěže se nepovolují a v divokém thrash metalu, za který by se nemuseli stydět ani lídři tohoto žánru, se pokračuje do další věci – Oheň. Ten bezprostředně vystřídá neméně živelný Mráz. Celou řinoucí se hmotu ukončuje až závěrečná Déšť, která svým názvem i zvukem vše smyje do prázdného ticha. Lahar se přehnal velkou rychlostí a zanechal po sobě památky, které si budou všichni moc dobře pamatovat. Téhle kapele vážně fandím. Takto silný materiál jsem v tomto žánru dlouho neslyšel. Jsem uhranut a netrpělivě vyhlížím blízké koncerty a nadcházející další počiny. Tleskám, bravo!