Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lahar / Exorcizphobia  - split

Lahar / Exorcizphobia split

Jirka D.9.4.2014
Zdroj: černá 12" gramodeska (# DOOM116LP2)
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Splitko je deska žánrová, nehýřící ani originalitou, ani výraznou invencí, kterou je ale možné se slušně bavit. Lahar si drží dřívější pozici, Exorcizphobia působí dojmem nadšenců bez vlastního výrazu

Odmyslíme-li více či méně trapné návraty různých „legend“ z přelomu 80. a 90. let, v tuzemsku vyčnívají z thrashové old school vlny především jména Lahar a nejspíš už nefunkční Radiolokátor, které lze považovat za žánrovou špičku, otupovanou pouze nesporným opisováním třicet let starých not. Pokud máte raději originál, váš návrat ke starým jistotám lze bez problému pochopit, jenže generace se nám střídají a i ta nová by ráda odběhla od fejsbůku a trochu si zazlobila.

 

Spitko Lahar a Exhorcizphobia je v mnoha ohledech sázka na jistotu. Slušné zpracování gramodeskové edice z jižních Čech, titulní malba Andreie Bouzikova, zvuk Hellsoundu v případě Lahar, žánrová klišé a jasně nalajnované mantinely – to všechno už tu bylo v mnoha obdobných odstínech, což skalní ocení a ostatní se aspoň pobaví. Když už jsem nakousl zpracování edice, doplním, že vinyl je doplněn černobílou dvojstránkou s texty v česko-anglickém provedení, i když číst slovní spojení „z vírazu tváře“ v případě Lahar nebo „jsme mrtvý“ či ještě výživnější „aby jste byli slepý“ druhé kapely není dvakrát zážitek.

 

Nikterak překvapivé není ani vlastní sdělení, jakkoliv Banánovy protirežimní texty lze považovat za povedené, lze o nich přemýšlet, vznášet argumenty pro i proti, což by pravděpodobně mělo být smyslem celého snažení. Sdělení Exorcizphobie tak jasné není, texty připomínají spíše výkřiky a hesla, mnohdy poskládané bez výraznější vnitřní logiky a občasně připomínající kázání nějaké srdíčkové sekty. Což je sice prima, ale nejde mi to moc dohromady s tím vším okolo...

 

spali jsme moc dlouho

to mě teď štve

ale teď slyšíme hlas

hovoří o lásce

a o tom, jak být volný

tento život je naše volba

 

Hudební vyjádření Lahar není výrazně odlišné od předchozího minialba, slyšitelnější posun lze zaznamenat v kytarové práci, ale v ostatních ohledech (včetně kompozičního přístupu) mám poprvé v historii kapely pocit hájení dříve dobytých pozic. Což není nikterak špatně, protože ony pozice jsou na velmi slušné úrovni a svým nekompromisním podáním dokážou Lahar v dobrém smyslu strhnout a zaujmout. Exorcizphobia svůj trojlístek začíná víc než klišovitým úvodem (hlasy demonstrace, vrtulník, megafon, policejní siréna,...) a pokračuje průměrně zdatnou thrashovou jízdou. První skladba baví, u druhé mám dojem, že se nic nezměnilo (stejná rytmika, podobná kompozice, postupy) a u třetí, která jako by z oka vypadla dvěma předchozím, se začínám nudit. Z Exorcizphobie je sice cítit nemalé nadšení, ale výsledek bohužel nepředstavuje víc než přehrání zažitých standardů bez špetky vlastní invence.

 

Vinyl

 

Vzhledem k samostatným studiím obou kapel je rovněž celkem zajímavé porovnat výsledný zvuk, který se v mnoha ohledech výrazně odlišuje. Lahar točili tradičně v Hellsoundu, znějí mohutně, velmi plně a bicí připomínají řítící se lavinu. Oproti předchozímu EP je mírně zastřenější vokál. Exorcizphobia (Davos Records) zní ostřeji, metalověji, řezavěji, na první dojem subtilněji, ale osobně mi právě tento zvuk připadá pro daný žánr příhodnější. Společná pro obě strany a obě studia je úspěšná snaha zvuk vybudit na maximum, takže asi nikoho nepřekvapí, že kytary jsou roztrhané na cáry (hlavně na straně Exorcizphobie), že zvuk je naprosto nepřehledný a zkreslení v poslední třetině desky nabíhá do velmi nepříjemných mezí. Řečeno jednoduše, deska je nechutně nařvaná a přebuzená.

 

Celkově řečeno, splitko je deska žánrová, nehýřící ani originalitou, ani výraznou invencí, kterou je ale možné se slušně bavit. Lahar si drží dřívější pozici, Exorcizphobia působí dojmem nadšenců bez vlastního výrazu. Hodnocení je průměrem sedmdesátky a čtyřicítky.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Worf / 17.4.14 13:34odpovědět

Jak tak pročítám recenze na domácí skupiny, mám pocit, že je lepší je vynechat úplně. Když se chválí, někomu to vadí. Když se kritizují (většinou oprávněně) vadí to zase a ještě se pisálkům nadává. To stejný je případ recenzovanýho splitu. Podřadná a nevýznamná nahrávka a tolik emocí.

David Kasík / 15.4.14 8:27odpovědět

Je až úsměvné, jak se někteří stále bijí za tu svou úžasnou, domácí scénu...:-) Naprosto geniální, zcela zásadní dílo celého žánru, minimálně!!! 100% to je jasný:-) ...omlouvám se, ale fakt nemůžu:-)

Jack / 13.4.14 16:55odpovědět

mám trochu jiní názor na split , ale souhlasím s tím že je nařvaní. Autor na split nahlíží jako na řadové album což je zásadní chyba!

kis / 13.4.14 15:27odpovědět

Exorcizphobie málo invence a texty výkřiky do tmy?! To teda nevím... nicméně pokud si autor recenze nedokáže zjistit základní informace (ano, Radiolokátor samozřejmě stále hrají), nelze od jeho výtvoru očekávat mnoho. Split vs. Recenzent v tomto případě 5:0

Jirka D. / 13.4.14 16:22odpovědět

Netvrdím, že jsem vševědoucí a rád se nechám poučit, ať už v případě Radiolokátoru nebo Exorcizphobie. V čem vidíš onu invenci? Docela by mě to zajímalo...

-krusty- / 13.4.14 17:29odpovědět

Radiolokátor hrají, ale měli rozhodně cca rok pauzu...ono se zas tak moc o nich zjistit nedá :-)

-krusty- / 10.4.14 9:02odpovědět

Ámen :-)

Andy / 9.4.14 22:40odpovědět

".....deska je nechutně nařvaná a přebuzená." ..........myslím si to samé o této recenzi...kaput.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky