Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lantlôs - Wildhund

LantlôsWildhund

Symptom31.10.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Marshall Major II
VERDIKT: Sedmileté čekání na pátou řadovku skončilo loni v červenci. Lantlôs představili novinku Wildhund, která je stručně řečeno košatější verzí předchozí nahrávky.

Německá kapela sama sebe charakterizuje jako hudebního chameleona a něco pravdy na tom je. Za svou existenci prodělala minimálně dvě výrazné proměny. Z black-metalových začátků se na albech .neon (2010) a Agape (2011) vyprofilovala v blackgaze senzaci, na které se svou účastí za mikrofonem podílel Stéphane "Neige" Paut z francouzských Alcest. Po jeho přátelském odchodu došlo nahrávkou Melting Sun (2014) k transformaci do post-metalové progrese, kde zpěvy obstaral sám Markus Siegenhort.

Na první poslech je zřejmé, že nejvíc ambicí je koncentrováno za kytarami a zpěvem. V porovnání s předchozí nahrávkou obojího ve všech ohledech přibylo. Skladby jsou postaveny na kytarové hudbě orientované na riffy. O místo u mikrofonu se Markus dělí s německým zvukařem a producentem Janem Kerscherem. Těžko říct, jestli desce víc dominuje kytarová nebo vokální složka, ale spojení obou vytváří gradující struktury plné bouřlivé energie.

Pro temnější notu, ve smyslu dřívější tvorby, nezbylo prakticky žádné místo. Skladbami zmítá léta střádaný elán, který se konečně podařilo přetavit do hudební formy. Zvuk desky je v dobré formě a nabídne paletu sytých odstínů od detailu po celek. Úvodní skladba Lake Fantasy ve čtyřech minutách sebevědomně představí kondici kapely a její aktuální produkce. Ve stejném duchu a možná s ještě o trochu větší jiskrou odsejpá dvojka Magnolia. S nezměněnou intenzitou a minimem prostoru pro odpočinek hraje Wildhund až do poslední noty.

Přijít albu na chuť nebylo jen tak. Lantlôs umí, ale dávají to komplikovaně najevo. Celkem dvanáct skladeb vydá na padesát jedna minut poslechu kompozičně bohaté muziky, která se netráví tak snadno jako rádiové hity zahrané na dva akordy. Otevřená zvuková krajina uspokojí příznivce progresivního post-metalu, co se orientují v diskografii kapel typu Devin Townsend, Smashing Pumpkins, Hum nebo Motorpsycho. Kapela píše příběh, který zná, takže není problém jim ho uvěřit a užít si to.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Deliverance / 30.11.12 7:09

Dodneška nechápu co má tolikero lidí proti Axiomě... Nebyl bych daleko od pravdy, kdybych řekl, že Axioma je má snad nejposlouchanější deska vůbec... Plná božích nápadů (svého času u Enslaved novátorských), se skvělým zvukem, nepřístupná a zároveň tak lehká... I dnes bych jí napálil plných 100%. Naopak vychvalovaná Vertebrae je dost krkolomná a nezáživná, člověk aby se prodíral než najde výbornou pasáž... Ale jen můj dojem. K Riittiir zatím nechci psát unáhlená slova. Stoprocentní jako Axioma není, songy 5, 7 a 8 mě nudí, ale jinak rozestavěný styl posledních desek dotahují k dokonalosti. Třeba taková Roots of the Mountain je šperk. Larsenovy vokály jsou na celém albu parádní, naopak Grutle už to možná občas až přehání. Jelikož jsem vlastníkem originálek jak Axiomy, tak i Riitiir, tak jako výrazné negativum musím zmínit grafické zpracování desek. Hezký přední obrázek a čau nazdar. Obě desky jsem si koupil v digi verzích, takže ne v těch klasických, obvykle chudých jewel a čekal jsem od toho trochu víc, no. A dovolte mi dodat i to, že tahle recenze se opravdu nepovedla. Dlouho jsem nečetl takový žblept, recenzí bych to určitě nenazval.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky