|
|
||||||||||
Představovat kapelu, která doslova psala dějiny, je ehm taková hovadina, že snad i kluci a holky z večerní školy pro mladé Jehovisty tentokrát prominou. Vy, neznabozi, ignoranti, odpad lidské společnosti, kteří snad netušíte, kdože to jsou Jimmy Page, John Paul Jones, Robert Plant a stále dumáte nad tím, v jakém supr asijském tetovacím salónu mohl Dave Grohl přijít k tak zfušované půlce olympijského symbolu, spalte svoje trička Krejdl Of Filth, rozšlapejte všechny boxsety Evy a Vaška, vyzmizíkujte nápis Kabát na vaší seprané džísce, přetáhněte přes hlavu pytel od gumových medvídků a za trest tři dny v kuse poslouchat to nejlepší ze všech ročníků „Mongolsko hledá superstar“!
Led Zeppelin pro mě byli, jsou a navěky zůstanou největší rockovou kapelou všech dob. Tečka. Die hard fandové Pink Floyd, Black Sabbath nebo Deep Purple teď nejspíš překousli myš vejpůl, ale stejně, tohle mi prostě nikdo z vás nevymluví.
Již samotný Aristotelés kdysi formuloval myšlenku, že celek je více, než pouhá suma jeho částí. V případě Led Zeppelin tato věta platí dvojnásob. Nechci nějak znevažovat kvality sólových projektů zbylých tří členů, pár opravdu velmi zajímavých nahrávek s poměrně širokým žánrovým rozpětím by se najít jistě dalo, ovšem i takovému spojení Page / Plant, které v devadesátém osmém vyústilo ve společné, byť výborné, studiové album a k odkazu let sedmdesátých se hlásící ze všech post-zeppelinovských záležitostí zřejmě nejhlasitěji, přeci jen cosi schází…
Může se zdát možná až lehce ironické, že oním hlavním impulsem pro vzkříšení olověného Zeppelínu, trvající více než jen pár prchavých okamžiků, byla smrt. Tedy ten samý důvod, který nakonec logicky vyústil před více jak 32 lety k předčasnému ukončení pouti zdánlivě nezastavitelného kolosu. Je zajímavé, že až skon Ahmeta Ertegüna, zakladatele Atlantic Records, nikoliv takového Petera Granta, manažera a prakticky pátého člena kapely, nakonec dokázal zhojit staré rány, minulost hodit za hlavu a probudit touhu dokázat všem, že „to“ ještě jednou společně dokáží…
A… co myslíte? Dokázali? Popravdě, čekal jsem ledacos spíše v negativním slova smyslu. Před prvním seznamovacím poslechem mi hlavou probleskly fragmenty z několika živých vystoupení Deep Purple, kde pánové chvílemi zněli spíše jako karikatura sebe sama, nežli jako respektovaná legenda, která kdysi posílala všechny do kolen, ale tohle? Upřímně řečeno, po doznění závěrečných tónů Rock and Roll jsem byl naprosto konsternován a skutečně dlouho předlouho trvalo, než mi z obličeje zmizel ten vytřeštěný, tupě blažený výraz. Mladý Bonham sice nikdy nebude jak lev utržený ze řetězu, který v mžiku dokáže zatáhnout nabroušené drápy a plout na vlně lehkého snění za rozhazování plných hrstí voňavého lučního kvítí, nicméně cit pro songy Led Zeppelin a schopnost naladit se na strunu zbylého tria mu prokazatelně neschází. Jimmy Page dokáže s kytarou stále hotové divy, i když se už nepouští do žádných půlhodinových exhibic, stejně je radost sledovat každý kontakt s jeho kytarou, ze kterého pokaždé běhá mráz po zádech.
John Paul Jones je pořád ten starý profík, vždy a za všech okolností, pan muzikant, co to celé drží pohromadě a Robert Plant, zpěvák, šoumen, prostě frontman k pohledání. Tehdy devětapadesátiletého ostříleného harcovníka, který tou dobou sklízel ovace společně s půvabnou Alison Krauss bych rozhodně netipoval na podobně sebejistý a precizní výkon i ve velmi vypjatých pasážích. Ječák dvacetiletého kluka ovšem nečekejte. Ani Robert Plant nedokáže ošálit téměř čtyři dekády lidského života, přesto mohu jen a pouze uznale smeknout. Z celého setu přímo dýchá upřímná radost z hraní, nadhled a elektrizující atmosféra. Všichni čtyři hlavní aktéři si ten večer sedli skutečně na výbornou, navzájem se doplňují, zpočátku jeden druhého tak trochu po očku sledují, oťukávají se, aby s postupujícím časem zcela přirozeně splynuli prakticky v jeden jediný organismus fungující naprosto intuitivně a bez sebemenších zaškobrtnutí. Ona pověstná stará chemie prostě jen tak snadno nevyprchá.
Jestliže se za běžných okolností zpravidla vyhýbám koncertním nahrávkám všeho druhu, včetně těch s pohyblivými obrázky navrch, v tomto případě rád házím všechny předsudky za hlavu. Ochotně a bez keců zapojuji letité dyfidyčko a nechávám se znovu a znovu ohromovat přívalem nevyčerpatelné, opojné energie. Společně s výborným videozáznamem, díky němuž se vám teprve dostane toho správného komplexního zážitku, musím vyzdvihnout i naprosto parádní, dynamický, svěží a vzdušný zvukový kabát, bez něhož by celé snažení všech zúčastněných přišlo naprosto vniveč. Tentokrát tleskám, Johne Davisi, bez ironie.
Celebration Day je nejlepší živák, jaký jsem měl možnost za několik posledních let slyšet. Čekání se vyplatilo. Běžte a oslavujte!
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
Karol / 1.5.15 3:38odpovědět
Výborný koncert.
David Kasík / 28.2.13 22:54odpovědět
Tak, velmi správně! Jako váš věrný čtenář se zájmem a chutí čtu všechny články zde na Echoes, ovšem již delší dobu pozoruji, že tenhle MistyMan oproti ostatním redaktorům poměrně silně kvalitativně zaostává... což o to, velkorysý čtenář čas od času oko přimhouřit jistě dokáže, ovšem co si dovolil nyní, to už překračuje opravdu všechny meze! Jedním slovem skandál! Žádám tedy trest nejvyšší!
Jirka D. / 28.2.13 18:38odpovědět
Nejlepší byli a jsou samozřejmě Pink Floyd a Mistyho provokace bude po zásluze potrestána povinnou účastí na Kabát tour, kde bude fanouškům fixou obtahovat vybledlé nápisy na džískách.
Victimer / 28.2.13 18:20odpovědět
Musím si pořídit, i když souhlasím s Jirkou, že Pink Floyd.... :) Moc fajn napsané, takhle mě to baví.
Label:Atlantic Records
Vydáno:Říjen 2012
Žánr:hard rock
Jason Bonham – drums, percussion; backing vocals on "Good Times Bad Times" and "Misty Mountain Hop"
John Paul Jones – bass guitar, keyboards
Jimmy Page – guitar, production
Robert Plant – vocals; harmonica on "Nobody's Fault But Mine", tambourine on "In My Time of Dying" and "Stairway to Heaven"
1. Good Times Bad Times
2. Ramble On
3. Black Dog
4. In My Time of Dying
5. For Your Life
6. Trampled Under Foot
7. Nobody's Fault but Mine
8. No Quarter
9. Since I've Been Loving You
10. Dazed and Confused
11. Stairway to Heaven
12. The Song Remains the Same
13. Misty Mountain Hop
14. Kashmir
15. Whole Lotta Love
16. Rock and Roll
Chris Cornell
No One Sings Like You Anymore, Vol. 1
Hildur Guðnadóttir
Without Sinking
Progenie Terrestre Pura
U.M.A.
Pando
Rites
Boisson Divine
La Halha
Blackfield
IV
Eight Bells
Legacy of Ruin
Acherontas
Psychic Death - The Shattering of Perceptions
Wormfood
Posthume
Rage Against The Machine
Evil Empire
Dödsrit
Mortal Coil
Druhý klip pro dnešní den je novinka rovněž od plzeňských Something Like, která vznikala v Brně pod taktovkou Radima Věžníka. Protiválečná skladba (an...
5.5.2024Plzeňská kapela Nothing Left to Say zveřejnila nový videoklip, který vznikl ke skladbě Exil. V ní se jako host představil člen slovenského ZNK labelu ...
3.5.2024Domácí kapela Bratrstvo luny ohlašuje příchod pátého studiového alba vydáním prvního singlu Vodopády. Nové album se bude jmenovat Aquarius s podtitule...
2.5.2024Jak už jsme oznámili dříve, na MetalGate právě vychází další knižní titul, který se po řadě blackmetalových tentokrát věnuje death metalu a grindcoru....
2.5.2024Pathology zveřejnili klip ke skladbě Psychotronic Abominations z připravované řadovky Unholy Descent, která vyjde 17. května u Agonia Records.
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.