Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lenka Nová - Vila Live

Lenka NováVila Live

Ruadek1.5.2023
Zdroj: CD - promo od Lenky Nové
Posloucháno na: discman OneConcept CDC 100 BT + bedny Presonus Eris E3.5
VERDIKT: Takový krásný komorní živák s hmatatelnou, kouzelně intimní atmosférou, který je radost poslouchat.

Nebude to první deska, u které se přiznám, že mě osobně zasáhla hlouběji než mnohé jiné. A kdo Lenku a její tvorbu zná, jistě by řekl, že ono to s ní ani jinak nejde. Je to síla, s jakou podává své smutné písně o životě, kterými se prostě strefí. A tady na téhle desce pečlivě vybrala věci, které dávají jen ve třech, bez příkras. Ale o to čistěji a silněji. 

 

Lenka působila dvanáct let v Lauře a výraznou stopu v její tvorbě nesou i spolupráce s Michalem Horáčkem. Spolupracuje s velkými jmény, včetně Petra Maláska, který je na recenzované desce naprosto zásadní. Řekl bych, že na Dopisech z roku 2020 našla přesně tu správnou polohu, která jí nejvíce sedí. Je to deska postavená na výrazném projevu, absolutně odevzdaná procítěnému sdělení, okolo kterého se celý koncept točí. Lenka je mistryní silných, i když často velmi smutných sdělení. A tenhle koncept důležitých dopisů, které vyprávějí svůj příběh, prostě funguje.

 

Vila Live je živou verzí jak o něco starších, tak i novějších písní. A ty jsou zahrané a nazpívané ve třech, s minimem aranží. Pokud se kdy snad něco trochu ztrácelo, tady všechno vynikne a prostě dýchá. A já mám pocit, že to hovoří ještě intenzivněji než ze studiových verzí. A je to živák, kde lidi téměř nevnímáte, budí to ve mně dojem, že hrají v mém obýváku a já jen tiše sedím před nimi.

 

Vnímám jen, jak hudba tiše plyne. 

 

 

Je mi 45 let, mám hodně za sebou a doufám, že i hodně před sebou. Svůj život jsem si ale odžil a každá smutná zkušenost se mi vryla do paměti; bylo jich mnoho. Je krásné slyšet Lenku Novou, jak umí říct věci svým způsobem, aby přesně popsala zkušenost. Pocity, prožitky, které má člověk, co už prostě zná a ví. A ona umí odzbrojit v písních jediným gestem, často snad jen slovem, které je přesně na svém místě. Z rozhovoru s Lucií Výbornou jsem se dozvěděl, že na Lenčiným koncertě pláčou nejen ženy a já se tomu vlastně vůbec nedivím. Myslím, že nejen já jsem překvapený tím, jak dobře mě tahle zpěvačka s příjemně zastřeným hlasem vlastně zná. A takový umělec u mě vzbuzuje obdiv, protože jde nad rámec běžného umění. Možná máte pocit, že takových je hodně, ale není to tak. 

 

Výborná zde není jen Lenka, ale i dvojice muzikantů, kteří jí doprovází. Petr Malásek přesně sedí k tomu, jak potřebuje Lenka svůj přednes podpořit. Je to ta neuchopitelná citlivost, s jakou to zahraje. Tohle chce, jak mi bylo posléze potvrzeno i v rozhovoru, spřízněnost. Sladění nejen nástrojové. Josef Štěpánek citlivě dokresluje celek, košatí a větví, doplňuje, ale vše tak akorát. Prostě sólo pro tři a ani o lidský dech víc. 

 

Výborná deska! 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky