Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Novinka francouzského tria Les Discrets vyšla v polovině února a fanouškům kytarových náladovek, kterých se jen v této zemi a kolem této kapely točí vícero, jistě neunikla. Nebývalý zájem doprovázený nejedním kladným ohlasem způsobila předchozí a v podstatě debutní deska Septembre Et Ses Dernières Pensées, jejíž kvality v minulosti přiblížil redakční kolega a která se stala překvapením, řekl bych, napříč spektrem fanoušků hudby mimo hlavní proudy. Ono nechat se unášet těmi lehkými tóny melancholie je prostě radost.

Oproti předchozímu albu, které vyšlo pouze v jedné, digipakové edici, se aktuální nahrávka dočkala vydání podstatně bohatšího – od klasického CD, přes digipak a dvoudiskový artbook, až po mléčně bílý vinyl, který bude tím středobodem, kolem kterého se dnes budeme pohybovat. Ať už za tímto bohatým výběrem edicí stojí úspěch kapely s předchozí deskou a zvýšená důvěra labelu ve svého stájového koníka, anebo se tu odráží mě osobně velmi sympatická firemní strategie Prophecy production vydávat malé náklady opravdu krásných, vpravdě sběratelských kousků, které stejně dobře obstojí v kritice hudební tak i výtvarné / umělecké, jedná se v dnešní době o fungující a velmi chytrý model hudebního podnikání. Výsledkem je pak spokojenost na obou stranách a soudě podle sebe, díla od tohoto vydavatele patří k těm velmi krásným v mé sbírce.

Ona vinylová edice vyšla v limitovaném počtu 500 kousků a jak jste si určitě už všimli dle úvodního obrázku, byl jí oproti CD verzím přisouzen jiný titulní motiv, který rovněž pochází z pera zpěváka, kytaristy, baskytaristy a umělce všeho druhu Fursy Teyssiera. Jeho výtvarnými pracemi je pokryt celý rozevírací obal vinylu, v jehož útrobách naleznete i zmíněný, titulní CD motiv, plakát formátu A2 a decentní množství informací o kapele, pozadí vzniku nahrávky vč. informace o speciálním vinylovém masteringu. Texty jednotlivých skladeb absentují, což mně jakožto francouzsky nehovořícímu tolik nevadí, ale těm vzdělanějším mohou, pravda, chybět. Ze všeho pak číší decentnost, smysl pro soulad a harmonii estetického požitku, což jsou atributy společné pro grafiku i hudbu současně. Smysl pro vytříbenost a ladnost celku jsou průvodními znaky tvorby Les Discrets...

Osmero skladeb je stranami desky rozděleno na dvě úhledné části důstojné délky a je to porce naprosto akorátní a přiměřená. Úvodní „Linceul D'hiver“ lze považovat za intro – lehká kytarová instrumentálka pozvolného tempa jen rozehřívá zesilovací aparát a rozechvívá membrány reprobeden do provozního stavu, ve kterém už nebude prostoru pro odbíhání a dohánění zanedbané přípravy. Hudba totiž pohlcuje, omotává svého posluchače barvami nálad a silnou atmosférou, kterou jako velmi kompaktní celek vykresluje bravurně. Možná pro někoho překvapivě, ale spíše přirozeně, není příliš prostoru pro pátrání po detailech; stejně jako ve výtvarné práci Teyssierově, tak i v té hudební jde spíše o celkový vjem, než o hledání konkrétních stavebních prvků a drobných dílků celkové mozaiky. Největší břímě na svých bedrech samozřejmě nesou kytary, jejich motivy se vzájemně prolínají celou deskou, objevují se a opět se ztrácejí ve stinném ústranní (zkuste se zaposlouchat do „La Traversée“), přebírají otěže rychlejšího tempa stejně zdatně, jako umí umocnit okamžik pouze několika tóny v lehké vybrnkané pasáži. Jejich účinek je doplňován zpěvem obou vokalistů (Fursy Teyssiera a Audrey Hadorn, která je zároveň textařkou kapely), jenž se nese jakoby z dálky, ze země snů a fantaskních představ. Výsledek tak působí závratně vzdušně, nadýchaně a snivě, čemuž napomáhá i velmi střídmé uchopení rytmické sekce. Ta v závěrečném mixu mnoho prostoru nedostala, a i když bychom se mohli u jiných nahrávek bavit o chybě, v této produkci je to jev opodstatněný a svým způsobem i prospěšný celku. Baskytaru uslyšíte výrazněji snad jen v „Le Mouvement Perpétuel“, v ostatních skladbách budete natahovat uši a hledat (zajímavý motiv, kdy baskytara chybí zcela, aby se pak vždy na chvíli zjevila a podpořila dopad kytarové linky, najdete třeba v „Au Creux De L'hiver“). Obdobně dopadly bubny, ty se rovněž výrazněji objevují ve chvílích potřeby – např. v „La Nuit Muette“ – a ve většině pasáží hrají druhé housle, což ovšem podtrhuje hudební dění a snad i autorův záměr. Snad jediná výtka ohledně bubnů míří ke skladbám „Ariettes Oubliées“ a „Les Regrets“, jenž obsahují asi nejrychlejší pasáže desky a kopák,  který tam bezpochyby je, není slyšet téměř vůbec.

Ale dost už rozborů. Les Discrets jsou především kytarová muzika, rytmika jde v tomto případě opravdu mírně stranou a jak už jsem uvedl výše, výsledný dojem hodnotím spíš z otisku celku než z pitvání se v detailech. A ten funguje výborně, je radost poslouchat něco takového a proto jsem si silná slova schoval až na sem: pro mě jedna z nejsilnějších desek letošní sezóny, bez debat, bez kompromisů.