Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Limp Bizkit - Gold Cobra

Limp BizkitGold Cobra

Jirka D.21.11.2011
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Panasonic SL-SX428 / Sennheiser HD202
VERDIKT: Albem Gold cobra jsem upřímně překvapen. Za ta léta jsem se posunul někam jinam a pravda je, že tuto fúzi hip hopu a metalu už nevyhledávám, ale kvůli tomu nemám potřebu shazovat něco, co má svou nepopiratelnou kvalitu. Limp Bizkit touto deskou znovudobývají svoji pozici a mně nezbývá než vzdychat na všechny ty krásky v bikinách, nadupaná auta mi neříkají nic hehe.

Chvíli mi trvalo, než jsem sám sebe přesvědčil, že bych se na nové album Limp Bizkit měl podívat trochu blíž. Kapela seskupená kolem Freda Dursta mě kdysi přestala bavit stejně rychle, jak rychle u mě její popularita narostla někdy před koncem minulého století. Neřekl bych, že v tom byl odchod Wese Borlanda, se kterým je spojována hromada práce na kapele, tak nějak jsem přestál i mediální tahanice Durst vs. Manson, Durst vs. Reznor a Durst vs. mnoho dalších, i když jsem si v těch chvílích uvědomil, že Durst není jen majitelem podivně nakřáplého hlasu, ale že se chová jako pitomec první kategorie. Nicméně času od té doby uplynulo víc než dost, mnohé je chováno pouze v mlhavých vzpomínkách a jak dřívější nesrovnalosti ztrácejí na křiklavých odstínech, tak se opět dostavuje chuť podívat se, co je v táboře Limp Bizkit nového.

 

Gold cobra je název aktuální desky, vyšla po dlouhých šesti letech od předchozího alba a zatla tak tipec mnohým pomlouvačným řečem, které se škodolibým úsměvem kopaly další hrob na hřbitově nu metalových hvězd. A reinkarnace se koná v úplném slova smyslu, na albu se opět představuje kompletní pětice muzikantů, jejichž posledním společným dílem byla deska Chocolate starfish and the hot dog flavored water z roku 2000 a tak není divu, že pojítek právě s tímto nejslavnějším albem LB najdeme víc než dost. Bylo to pro mne vůbec velké překvapení, když jsem novinku poslechl poprvé, že v prvním dojmu slyším víc jak deset let starou muziku, kterou jsem poslouchal, když mi bylo 16, a marně teď hledám nějaký další band, který by u podobné hudby zůstal. Nu metalová vlna 2. poloviny 90. let opadla, většina kapel se posunula dál, skončila nebo živoří na pokraji zájmu a slávy a najednou si přijdou LB a vytáhnou tyhle staré trumfy. A světe div se, ono to funguje!

 

Můj prvotní skeptický přístup, který by patrně vyústil v honění si vlastního trika, byl s každým dalším poslechem Gold cobra odsouván na pozadí a v podstatě se potvrdila někde hluboko skrytá pravda, že v tomhle střihu metalu, rapu a hip hopu jsou Limp Bizkit učitelé spíš než žáci, kterých je všude dost. Prvním silným atributem alba je precizně zpracovaný zvuk, samozřejmě prohnaný přes hromadu programů, mašinek a škatulek, zkomprimovaný a očesaný, ale v tomhle žánru a u téhle kapely nelze čekat něco jiného. Do popředí je vytažena rytmika, která tvoří jasně definovaný základ většiny skladeb, u některých (Shark attack, Loser nebo Bring it back) zcela převažuje. Pravda, na hru bicích silně zatíženou na činely je třeba si trochu zvyknout. O to zajímavěji pak působí práce ostatních členů, přímo skvostné jsou některé party Wese Borlanda, za kterými je potřeba si jít a najít si je. Jeho na první pohled skromné hraní (nepočítám-li standardní riffování většinou v refrénech nebo v běžných nu metalových skladbách) výborným způsobem dokresluje náladu nahrávky a posouvá takovou Get a life o třídu výš (můj favorit na albu, i když zavání vlivem Cypress Hill), nebo zachraňuje jinak nezajímavou Walking away od šedi průměru. Jeho preludování se často skrývá někde bokem a občas posláno jen jedním zvukovým kanálem je třeba jej přijmout na dobré aparatuře. Stejně tak se projevuje i přínos DJ Lethala, mnohdy opět schován a poslán kanálem druhým. Jeho práce je přesto veliká, od tvorby zvukového pozadí skladby, přes klasický scratching až po samplované zvuky (rytmické zasazení zvuku zbraně do šesté Shotgun je hodno úcty). Úpravou prošel i Durstův zpěv, působí trochu echoidním dojmem, což mu „uměle“ dodává na intenzitě, a mnohdy je doplňován i hlasem kolegů.

 

Ač jsem něco podobného zpočátku vůbec nečekal, nová deska Limp Bizkit mě chytla a s každým poslechem mi nabízela další dříve neslyšená a zajímavá místa. Těžko uvěřit, že takové oprašování v podstatě historického materiálu bude s úspěchem možné, ale Gold cobra zní až překvapivě svěže a dalo by se usuzovat, že odráží dobrou pohodu staré party. Občas je potřeba se přenést přes z mého pohledu zbytečné elektronické vložky, hrátky s modulátorem hlasu v závěru deváté Loser, či žánrově klasické a dosti průměrné skladby soustředěné ke konci alba (Douche bag, Why try, Killer in you), které ale patří k věci a bez všech těchto vlivů by asi LB nebyli tím, čím jsou. Asi bychom se tvářili mírně udiveně, kdyby se všude nemotaly krásky v bikinách, rapaři v nadupaných autech a těsně před kamerou neposkakoval Fred Dust se vztyčeným prostředníkem a s voláním: „Ladies & gentleman, Limp Bizkit bring it on! You motherf*cker!“, ale to je prostě kýč, který k tomu patří.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David Kasík / 24.10.12 21:52

Příšernej obal:)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

David Kasík / 24.10.12 21:52odpovědět

Příšernej obal:)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky