Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mou dobovou recenzi minulého alba Gold Cobra, která letos na konci listopadu oslavila deset let v éteru, komentoval jeden kolega slovy příšernej obal a při pohledu na titulní obrázek letošní novinky mi přijde jako příhodné začít tam, kde jsme minule skončili. Autorem té malůvky je podle všeho kytarista Wes Borland a je na tom zcela jasně vidět, že když pánbůh někde nadělí hodně (v jeho případě ve hře na kytaru), někde jinde zase vezme. Zcela upřímně jsem při prvním pohledu na tohle dílo lehce zaváhal, jestli nejde o nějaký internetový žertík party geeků, a dopředu se obrnil myšlenkou, že JÁ se rozhodně napálit nenechám... Jenže nechal, on to totiž žádný žertík není, oni (myšleno Limp Bizkit) to myslí NAPROSTO VÁŽNĚ. Jediná potěšující okolnost, která mě v tuto chvíli napadá, je prozatímní absence fyzického vydání, protože fanouškům jsou k dispozici pouze digitální soubory pod záštitou Suretone Records. Představa, že se doma dívám na něco takového ve 12“ vydání, mě dost děsí.

Still Sucks se v tomto kontextu jeví jako docela příhodný název. V dlouhatánské historii Limp Bizkit (začala se psát v roce 1994) je to teprve šestá klasická řadovka a jak už bylo nastíněno hned v úvodu, přichází na svět po dlouhých deseti letech od předchozího, pátého alba Gold Cobra. Byla nahrána v klasické sestavě kapely, která je podepsána pod všemi deskami s výjimkou alba Results May Vary (2003), na němž se neúčastnil kytarista a velký dříč kapely Wes Borland. A bylo to znát. V mezidobí sice došlo k malým personálním odchodům a příchodům (Sam Rivers a DJ Lethal), ale když si zkusím představit trávit tolik času vedle toho pitomce Dursta, není se čemu divit.

Na novém albu z mého pohledu zaujme především to, že je hned od prvního poslechu naprosto příšerné. Rozhodně nejslabší, jaké kdy LB dali dohromady, a to včetně trochu neučesaného debutu Three Dollar Bill, Y’all (1997) a docela nanicovatého Results May Vary. Je z něj slyšet úporná snaha oživit staré pořádky z dob největší slávy (tedy z přelomu milénia), ale jednak se mu to vůbec nedaří, a jednak si troufám tvrdit, že doba i fanoušci jsou trochu jinde (minimálně od dost starší). Možná paradoxně na minulé desce tenhle přístup fungoval, ale narozdíl od novinky byla základem velmi dobrá muzikantská práce, skvělé songy a skvělé nápady. A právě ty jakoby tentokrát došly.

Still Sucks je jako album na mnoha místech zbytečně agresivní a až příliš tlačí na pilu. Můžu si myslet, že se tím snaží maskovat tvůrčí impotenci, ale nechci vypadat zbytečně zaujatě. Možná takové prostě chtělo být a je to jeho upřímná a nosná hudební myšlenka. Možná. Na druhou stranu jsem měl a stále mám při poslechu hned první skladby Out of Style vypínací tendence, protože taková snůška zmatků se jen tak neslyší. Kapela se hned v úvodu desky snaží naliskat všem okolo, protože první dvě skladby přichází s primitivní taktikou omráčit hned na začátku každého řádnou pěstí do čenichu. A následný zmatek v hlavě po takové ráně je přesně skladba Dad Vibes. Vedle toho mám hodně moc rád čtvrtou Turn It Up, Bitch, ale zlí jazykové budou tvrdit, že se až moooc podobá stylu Cypress Hill. Takže asi proto. Docela husarský kousek se LB povedl v případě skladby Don’t Change, což je cover verze stejnojmenné věci od INXS a byť se jedná o naprosto příšernou osmdesátkovou hrůzu (ZDE), v podání LB je to JEŠTĚ HORŠÍ. V takových chvílích bůh stůj při mně!

Jistou podivností téhle desky (abychom si oddechli od popisů jednotlivých skladeb) jsou poměrně krátké hrací časy songů, které většinou nepřesáhnou pouhopouhé tři minuty. Album při dvanácti kouscích dosahuje hracího času necelých 32 minut a zábavné na tom je především to, že i přes svou krátkou délku jsou některé položky naprosto k nepřežití. Příkladem budiž hip-hopová Love The Hate, která by i na výběru doposud nevydaných věcí a kuriozit působila jako slabý kousek. Deska pro mě docela zvláštním způsobem kombinuje hodně agresivní nu-metalové věci na straně jedné, hip-hopové, ale často docela podivně hip-hopové kusy na straně druhé, a na straně třetí cajdáky s akustickou kytarou typu Empty Hole nebo Goodbye. Jak kdyby si neuměla vybrat, jak kdyby neuměla přesně uchopit jednoduchý koncept a přetavit ho do ucelené a sevřené desky. A tenhle zmatek nejen že funguje napříč celým albem, ale i napříč jednotlivými skladbami. Na albu nenajdete jeden jediný pořádný hit. Jednu jedinou skladbu, která by dávala smysl od začátku do konce a držela si po celý svůj uboze krátký čas aspoň základní standard. Naproti tomu mám na mnoha místech pocit, že si z toho Fred Dust dělá vyloženě prdel (Snacky Poo) a že si stejně myslí, že mu to všichni sežerou. Může být. A dost možná to tak i je - jistá forma sebeironie, stavu "nad věcí" nebo oslavy vlastního gólu.

Celkově na nahrávce dost marně hledám pozitiva snad s výjimkou jisté odvahy něco takového vypustit do světa. Poslech je jedním slovem chaos. Zvukově příšerný, muzikantsky místy možná odvážný, ale většinou spíš jen zmatečný. Fred Durst je protivnější než kdy jindy a od ostatních členů, kteří tak skvěle nakopli předchozí Gold Cobra (připomínejte ZDE), neslyším téměř nic, co by stálo za řeč. Možná je v tom únava, možná jen toporná snaha vydat novou desku LB za každou cenu, možná nepochopení v tom smyslu, že novinka je určená někomu úplně jinému, nebo představuje specifickou formu humoru určenou jen pro někoho. Asi v tom to bude. Tedy Goodbye.