Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lingua Mortis Orchestra - LMO

Lingua Mortis OrchestraLMO

Michal Z16.2.2014
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Nahrávka symfonického powermetalu na úrovni. Kvalitativně pohřbívá zástupy pokušitelů, ale zároveň z ještě větší řady předchůdců pouze bere a vymalovává obvyklé obrazce, byť uznávám, že velmi zdařilé. Dobrý pokus, který se mohl skrčit pod domovskou značku Rage. Naštěstí se nahrávka z průměru vybalancovala díky pestrosti skladeb a umu komponistů napsat pozornosti hodný materiál.

Po prvních posleších projektu Lingua Mortis Orchestra feat. Rage jsem stále nebyl schopen vyřešit jednu hádanku - proč je vše zastřešeno tímto názvem a album není vydané jako další řadovka Rage? Nevidím jediný důvod, proč by tomu tak nemohlo být. Peavy a především klasicky vzdělaný Smolski na mnoha řadovkách své domoviny bez bázně a hany využívali symfoniky více než v malém množství a po poslechu výtvoru "LMO" chytám nejednu vazbu na starší materiál. Jasná stopa by zde tedy byla a nejde o zase tak velké umění, aby bylo nutno využívat jiný krycí název. Navíc v roce 1996 Wagner a jeho tehdejší kolegové dávno pojili symfoniku s metalem před soudobým stádem a komerční žni. Inu pánové se tak rozhodli a nám nezbývá nic jiného, než tomu vyčlenit další nervové úložiště.

 

Smolski a jeho klasická skladatelská část může tedy promlouvat bez omezení. Power metalová řež, ale i oddechovější formy tolik typické pro Rage jsou synonymem alba LMO. K Rage se přidružili zpěvačky Marchewska a Harnge (neznámé hlasy ve female symfo metalovém talonu), plus španělské těleso Orquestra Barcelona Filharmonia. Album se honosí konceptem, jehož inspirací byl příběh ze 16. století, jak jinak než o zinscenovaném procesu s typickou zápletkou - nařčení z čarodějnictví. Takže klasika a klišé jako prase. A co hudba? Ano, hudba tuto škatulku laská s chorobnou trpělivostí. Od klasicky vzdělaného Smolskiho jsem čekal více virtuozity a vzletnosti, možná více netradičního přístupu, ale mám dojem, že drtivé většině scény došla odvaha a prachy na experimenty. Tedy alespoň u těch, co jsou živi hudbou.

 

 

Bombastický zvuk jaksi nemůže chybět a stejně tak citace klišé dávno řečených jinými při marné snaze skloubit neslučitelné - symfonické těleso s elektrifikovanými nástroji. Na druhou stranu je potřeba družině kolem tělesa Rage vyseknout i pár kladných položek. Album je na poslech velmi příjemné i přes zvukový kabátek, který se mu přisoudil. Mohutnost bohužel dává málo vyniknout mnohahlavému symfonickému tělesu, zato perfektně sedí k říznější powermetalové poloze Rage. Druhou skutečností, která mě dokáže k hudbě připoutat na nesčetné bádací poslechy, je dobře podaná bombastičnost, líbivost a melodičnost, které hudebníci dokáží podat odlišnými prostředky a téměř každá skladba má silný vrchol, který u nejednoho melodika způsobí sukces.

 

Rage mají nemalý prostor, aby vše drtili svým power metalovým tankem, někdy v pravdě nesmlouvavě tvrdým, rozhodnutým početní přesile symfoniků neustoupit ani o píď za frontovou linii. Občas se trio rozhodne pro velmi rozzlobenou drsnou polohu a pokud se s nimi symfonici snaží držet dech, nezbývá než vyrvat sedadla v operní síni. Tah na branku s citem skórujícího zabijáka a dobré nápady smývají jisté paralely na Rhapsody of Fire, Therion či Avantasia. Naštěstí v podání Rage mám pocit, že ví, co chtějí říct a jak to podat, aby z toho nevypadla fraška a kupa naondulovaných sraček. „LMO“ drží perfektně pohromadě a Germáni Rage odvádějí precizní práci. To podstatné, k čemu se nepřiblížil Avalon z Tolkkiho pera, je zde ladně překonáno v základu a bez jakékoliv křeče.

 

Abych nestranil jen powermetalové stránce a symfonické mohutnosti, je nutné myšlenkami prohnat i křehčí formy, na albu prezentované velmi bohatě. Velký prostor je věnován krásně vystavěné epičnosti a všudypřítomné pompě. Občas mi v této poloze LMO přijde sympatičtější a uvěřitelnější než u velkých jmen stylu. Cit s jakou jsou jednotlivé party rozděleny mezi Wagnera, jeho dvě pěvecké partnerky a hosta Henninga Basseho, má své kouzlo. Některé harmonie jsou vskutku tak líbivé, až jim podléhám. Několikrát se roztírají barvy na rozsáhlá desetiminutová plátna a jsem jim věru rád, neb patří mezi to nejlepší, co album nabízí a nejeden příznivec symfonikou kořeněné melodiky bude v nebi. Závěr s dvěma bonusy "Straight To Hell" a "One More Time" je nelibou tečkou. Netuším, jak byly spáchány, ale naroubování symfoniky zde nevychází jak aranžérsky, tak zvukově a jedná se o velmi laciné bonusové cetky. Chlapíci uzmuli své vlastní starší kousky a jen se k nim připasovali trochu symfoniky, ta nemá sílu k ničemu jinému než ke čtvrtým až pátým houslím. Zbytečné a nehodnotné.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky