Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vyletět do komerčního rockového nebe tak rychle, jak se to podařilo LP, se asi jen tak někomu nepoštěstí. V rámci svých možností marně vzpomínám, kdy se někomu v novodobé historii něco podobného podařilo s takovou razancí a rychlostí; prodat tak ohromné hromady hned první desky Hybrid Theory a během několika měsíců zbláznit celou generaci teenagerů po celém světě, to je úkaz přirovnatelný ke spatření Halleyovy komety. Jakých prostředků bylo užito k uvaření hlavního jídla, zda kvalitních, z čerstvých surovin a značky BIO, nebo už mnohokrát použitých, osvědčených a namíchaných ve správném poměru, už nechám na vaší úvaze, každý ať si sám přebere, zda mu gulášek LP chutná nebo ne. Čas plynul dál a desku za deskou se kapela přizpůsobovala víc mainstreamu, odkláněla od rocku (o metalu se asi nedalo mluvit nikdy, ač byla  kapela původně řazena bůhvíproč k nu-metalu) a k těm, co posílali tuhle bandu k čertu na začátku, se postupně přidávali další.

Ať už sama kapela (nebo lidi kolem ní ) vytušila, že je čas na změnu. Asi by šlo vydat další Meteoru, ale jak píše klasik Misty, vypadali by jako blbci….a byla by to pravda, nikdo by jim to asi neodpáral. LP se rozhodli pro změnu a to pořádnou, z gruntu a svou novou deskou zasazují nemilosrdnou ránu všem, kdo čekali zase něco podobného, takového, na co byli zvyklí. A Thousand Suns je deskou o patnácti skladbách, z nichž je mnoho takových podezřelých – intra, outra, intermezza... Na albu se dost často střídají klasické písně o běžné stopáži právě s těmito vsuvkami o délce mezi minutou a dvěma. Pro mě zcela neuvěřitelné je to, že ta deska funguje, tohle uspořádání zapadá a je uděláno chytře, promyšleně a já prostě musím smeknout, jinak to nejde.

Asi díky této kompozici skladeb je v téhle desce něco, co mě nutí se k ní vracet, na první poslech byla úplně mimo můj zájem a přesto je návyková jak dobré víno a nemůžu se ubránit si ji občas pustit. Hudebně se tu už ani nesetkáte s rockem, LP se vrhli do tenat popu až synth-popu, depešáctví a chvilkami mám pocit, že se ocitám na špatné diskotéce (např. The Catalyst). Podobné skladby se k nelibosti rockových fans objevovaly na remixových albech, kompilacích a podobných blábolech. Na druhou stranu se na albu dají najít zajímavé pasáže, příjemné klávesové party, skvělý, bohatý a hodně obsáhlý zpěv Benningtonův výborně doplněný Shinodou a řada dobrých nápadů a postupů.

Nechci tady rozebírat jednotlivé písně, zkuste si je poslechnout, na každého asi budou působit trochu jinak. Jen snad vyzdvihnu ty nejzajímavější, kterými pro mě jsou Blackout, Robot Boy a Waiting For The End. Obsahově se nám LP snaží sdělit nebezpečí atomové nebezpečí nového věku, varovat lidstvo, aspoň tak jsem to pochopil z poslechů, texty jsem, pravda, nepřekládal.

Poslední zmínku si dovolím k obalu, který pokládám za víc než povedený. Co vám to připomíná? Asi bychom tu strávili příjemné chvíle dlouhou diskuzí, která by stejně nic nevyřešila. Někdo uvidí letícího ptáka, někdo probouzející se tmu, někdo světlo pohlcující temnotu a někdo třeba překlopenou japonskou misku z nejtenčího porcelánu s rozlévajícím se Gyokurem. Nechám na vás, co si představíte, možností máte nepřeberně, ale práce je to odvedená na úrovni, s citem a v kusem pro detail a s porozuměním jemnému slohu.