Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na případu nové desky Linkin Park si jasně uvědomuju, jak moc velký a skoro bych řekl i zásadní rozdíl je psát recenzi hned po vydání v návalu prvních emocí a dojmů, anebo až s lehkým odstupem, kdy zvířený prach dosedne a příval endorfinů odezní. K tomuhle makro hledisku klidně přidejme ještě mikro pohled toho, že je rozdíl psát ráno, psát večer, psát po absolvování domácích úkolů s dětmi, po přečtení čerstvých zpráv nebo psát v klidu někde schovaný před debilizačními tlaky civilizace. Co z toho plyne? Nevěřte recenzentům!

Pokud aspoň trochu sledujete mainstreamovou rockovou hudbu, tak návrat Linkin Park jste určitě zachytili a stejně tak jste zachytili, že po dobrovolném odchodu Chestera Benningtona z tohoto světa v roce 2017 je tohle jejich vůbec první studiovka od té doby. Pokud mainstream nesledujete, netvrďte mi, že jste o tom neslyšeli i tak. Nevěřím vám. Kromě okolnosti první desky bez Chestera je tohle taky první deska s novým bubeníkem Colinem Brittainem, ale hlavně první deska s novou zpěvačkou Emily Armstrong. To jste určitě už zachytili taky, všichni se lehce pomodlili, aby to nebyla nějaká varianta na Amy Lee a Evanescence (dopředu prozradím, že naše modlitby byly vyslyšeny) a určitě už jste taky slyšeli, že to celkově nedopadlo vůbec špatně. A vsadím se, že i zarytí příznivci norského black metalu vystrčili hlavu z rašelinového zábalu a nějaký názor si udělali rovněž. To je prostě síla mainstreamu.

Pokud bych měl říct jeden svůj subjektivní důvod toho, proč jsou ty ohlasy tak pozitivní, bude to skladba The Emptiness Machine. Její pozice pilotního singlu a prvního songu desky je naprosto oprávněná, protože tohle je hit jako kráva a dloooouho Linkin Park neměli v ruce tak silnou kartu. Při svých třech minutách se vlastně zdá, že z ní vůbec není vytěženo maximum, že ten hlavní motiv by posluchač chtěl zopakovat ještě asi tak pětkrát a je to vlastně neskutečně dobrý záměr, protože člověka to nutí se vracet. Opakovaně. Oddaně. V téhle skladbě se výborně prezentuje Emily Armstrong jako zpěvačka silného a charismatického hlasu (s velkou nostalgií jsem si vzpomněl na Sandru Nasic), je z ní cítit fungující chemie a souhra kapely a samozřejmě má dostatečně neurčitý, ale takový drobánek rozervaný text, který s dnešní emočně zhroucenou mládeží rezonuje víc než dostatečně. Text nechávám textem, ale především ta souhra a vnitřní pnutí mě přesvědčují, že v Linkin Park skutečně zahořel nový plamen. Ostatně posuďte sami, fakt si to pusťte:

To je ale ten zvířený prach, o kterém píšu na začátku. Psát recenzi na základě těchto emocí je jako hodnotit vztah s holkou po prvním sexu. Klidně to můžete udělat, ale pak se nedivte.

Deska From Zero je za mě tradičně krátká (32 minuty) a tradičně hodně přeřvaná v masteringu. V tom nevidím změnu ani pokrok. Z celkového pohledu je složená velmi jednoduše až triviálně a trochu z toho mám dojem, že jde především pro snahu o bezproblémové uvedení Emily Armstrong na scénu bez toho, aniž by si kdokoliv musel lámat hlavu s nějakými složitějšími kompozicemi, aranžemi nebo čímkoli dalším, co by odvádělo (třeba i zaslouženě) pozornost. Jsou to písničky a i v kontextu Linkin Park jsou to hodně snadné písničky. S tím možná souvisí i to, že na mnoha místech slyším v tom lepším případě reminiscence předchozí tvorby, v případě horším čistou kopii. Úvod Overflow je do jiného nádechu téže barvy oblečený úvod Crawling, skladba Heavy Is the Crown už ke slyšení byla rovněž, a tak bych mohl pokračovat. Chápu, že kapela nechtěla nic podcenit a že návrat musí být do jisté míry navázání na minulost a eliminace zbytečných rizik, ale na druhu stranu vím, že umí víc a mají navíc. V tomto případě rozhodla sázka na jistotu.

Do jisté míry mi není po chuti ani větší příklon k popovému vyznění, které ve své podstatě souvisí právě s Emily a s tím, že se kromě silného hlasu snaží ukázat i jeho citlivější stránku. Bohužel právě ta vytváří dojem, že kapela hraje spíš jen do počtu, někde na pozadí vzdychající popové zpěvačky a ztrácí se kdesi v prostoru. Samozřejmě mluvím o skladbě Over Each Other, jejíž rozředěný a fádní dojem musí být následně rozbit údernou Causality, která na to jde sice z úplně opačného konce, ale stejně tak vyprázdněně.

Jsou to vlastně postupně sílící pocity takové až přílišné jednoduchosti, která v čase sklouzává do lehce otravného, kolovrátkového svědění. Singl Two Faced může být příkladem toho, jak první dojem vyprchává a při střízlivém, od emocí oproštěném pohledu zbývá taková malá, docela obyčejná kostra navlečená do toho správného oblečení. Nicméně fakt nechci sklouznout do toho, že se v případě Linkin Park dojímám nad tím, že dávají dohromady easy listening písničky a vlastně celou desku, protože o to tu právě běží a nedělám si iluze, že se ještě někdy dočkám odvážného kroku stranou jako v případě A Thousand Suns (2010). Z pohledu rockové zábavy tahle deska dává smysl a pokud od ní víc nečekáte, budete spokojeni. Pokud vám nebude vadit zvukové torzo, které se na vás vyvalí z repráků a dokážete se soustředit jen na to hezké (případně se nebudete soustředit vůbec), bude to dobré. Mé sedmileté dceři se to líbí a pokud by tohle měla být vstupenka do světa rockové hudby, pak to beru jako úspěch.