Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nemá cenu popírat, že Linkin Park platili před nějakými dvanácti lety za dosti vlivnou kapelu, stejně jako není důvodu dívat se na ně kvůli tomu skrz prsty. Šok vyvolaný jejich debutním albem Hybrid theory (2000) vydržel o něco déle než jarní sníh a pokud jde o moje vlastní dojmy, první nahrávka zůstala zatím nepřekonána. Na předchozím albu A thousand suns (2010) se LP představili v trochu jiném světle, oprostili se od vlastního stínu a vydali vstříc jiným zákoutím hudebního světa, čímž možná nemile překvapili nejednoho fanouška, stejně tak ale podali jasný důkaz o tom, že máme co do činění s živým hudebním tělesem a nikoliv továrnou na recyklaci zašlé slávy.

Ať už to byla nižší prodejní čísla předchozí desky nebo nějaký jiný, na první pohled nezřejmý důvod, kapela se na novince Living things představuje ve své tradiční rovině, která je zcela vytržena z kontextu „a thousands suns“ a svoje staré nápady jen lakuje dnešními odstíny popularity, které vedle líbivých melodií a jednoduchých kompozic namáčejí štětec i poměrně hluboko do elektroniky a taneční rytmiky. Úvod alba jakoby vypadl z pera nějakého dance-umělce, jakkoliv byl rukopis LP jasně rozpoznatelný (čemuž je následně učiněno zadost), počátek „Lost in the echo“ jen stěží potvrzuje neustále omílané tvrzení některých novinářů o spojení LP a nu metalu. Onen příměr stejně chabě obstojí i v následných minutách nahrávky, která není ničím jiným než rockem řádně prohnaným přes softwarové nástroje, které vtiskly výslednému zvuku mnohem víc nepřirozený než živý obsah. Celkem často si budete pokládat otázku, jestli slyšíte ještě bubnování Roba Bourdona anebo se výsledné rejstříky omezují pouze na čistě elektronické beaty, které sice roztančí, ale nezahřejí.

V tomto ohledu nejde než potvrdit slova Benningtona, který se pro březnové vydání časopisu Kerrang! vyjádřil slovy: „Na novém albu jsme spojili hodně kytarové práce s velkými chóry a těžší elektronikou za cílem velké zvukové stěny bez užití tradičního metalu. Lidem bude tohle podstatně bližší, než bylo A thousand suns, na kterém jako bychom jim řekli ´sereme na to, jdeme si svou cestou´“. Prohlášení bezezbytku pravdivé a tak asi nikoho nepřekvapí, že nové album se se svou zvukovou mikrodynamikou opět pohybuje na 5 dB, takže zvuková stěna je vystavěna skutečně zodpovědně.

Stejně jako přehulenost zvuku nepřekvapí ani hudební obsah, který v sobě skrývá pouze podobným způsobem složenou mozaiku stále stejných a vyzkoušených střípků, která v minulosti platila za solidní platidlo, ale postupem času jakoby ztratila na ceně a puncu. Nepopírám, že skladby jako „In my remains“ nebo „I'll be gone“ se stanou hitovkami, jenž najdou pevné místo na koncertních pódiích, že se album velmi snadno poslouchá a že ona jednoduchost v sobě ukrývá nemalý podíl lehké elegance, jenže pokud jste tak jako já čekali trochu chytrosti, předchozí odvahy a dospělého přístupu, budete zklamáni. Linkin Park hrají pouze a jenom na jistotu a na módu, dělají přesně to, co umí, ale pozastavili svoje úsilí v objevování nových cest a směrů.