Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Možná jste si už všimli, že nová vydání na Pelagic Records celkem sledujeme a taky o nich píšeme. Ale aniž bychom chtěli vypadat jako hlásná trouba čehokoliv a kohokoliv, na svou obhajobu musíme napsat, že původ našeho zájmu je prostě v tom, že ty desky stojí za poslech. Hranice určené muzikou s přídomkem „post“, za nějž si dosazujte hardcore, rock či metal podle nálady a momentální situace, nám prostě vyhovují. Sludge nevyjímaje. A to je kombinace, která nás baví.

Aktuální splitko je o dvou poměrně mladých kapelách, z nichž každá má na svém kontě debutní desku a trochu řečí kolem. U nás jsme řeči vedli pouze o dánských LLNN, o amerických Wovoka řečníme prvně. Obě kapely mají - a to si přiznejme - společné kořeny ve zvuku Culf Of Luna, přičemž konkrétně LLNN té podobnosti zneužívají o něco víc, takže ve výsledku kolegové zpoza oceánu z pomyslného porovnání vycházejí lépe. Ale to už bych předbíhal.

Sedmička skladeb je mezi dvojici interpretů rozdělena nerovným dílem v poměru 6:1. LLNN sází na kratší kusy s hracím časem často pod tři minuty, což může v rámci žánru vypadat podezřele, ale prostě to tak je. Stejně jako na debutu patří druhá sázka na silnou a povedenou elektronickou složku, a současně na hodně expresivní vokál. To první je skvělé, nápadité a vlastně to hlavní, co zachraňuje produkci LLNN od průměru. To druhé se přehání. Psal jsem to už minule a nemám důvod to nenapsat i tentokrát. 

Hudebně LLNN vytváří hodně hutný zvukový komplex, který nemá v popisu práce být hodný. K jejich smůle mám ale tentokrát dojem, že ve všech pěti případech (šestá věc je čistě elektronická, tažená k ambientu) na to jdou poměrně stejně a rozeznat jeden kus od druhého lze snad jen díky odlišné elektronické stopě. Jinak je ale šablona stejná a skladby podobné jak stromy v lese. Jednoznačným aktivem budiž těžko prostupná atmosféra konce světa, ta se jim daří fakt výborně.

Wovoka jsou zlejší. Mají hrubší zvuk, víc sází na kytary a všechno drhnou jaksi přes struhadlo. A hlavně se nebojí natáhnout svou jedinou věc na splitku na sedmnáct a půl minuty a přitom neztratit tvář. Začínají pěkně zostra a zvolňují vlastně až někdy za polovinou, přičemž poměrně zdatně zvládají i delší instrumentální pasáž. Ta baskytara je výtečná.

Skladba Traces prochází přes několik kompozičních fází a všechny si mě získávají stejně silně. Ať už se jedná o hutně nasupený sludge, post metalovou hru na atmosféru nebo vyzpívané finále s čistým vokálem. Všechno funguje, všechno do sebe zapadá a je radost sledovat, jak přirozeně s tím vším kapela zachází a skládá to dohromady. Vedle trochu nedopracovaných mini-pokusů LLNN je tohle jednoznačně dotaženější a komplexnější věc, jejíž poslech si vyloženě užívám.

Ale dost soutěže, o tom splitka nejsou. Dvojice kapel ze stejné stáje prostě dala dohromady to, co uměla, a je na každém, aby si z toho vytáhl svůj vlastní přínos. Ať už prosté seznámení se z tím kterým interpretem, nebo třeba s tím, v jaké kondici je aktuálně samotný žánr.