Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vydavatelství I, Voidhanger Records se netváří moc světoznámě, přesto v sobě ukrývá povedené a zajímavé kousky. Povětšinou se jedná o divnou a špinavou hudbu, kde můžeme jmenovat třeba Malhkebre, Howls Of Ebb, Spectral Lore nebo Urna. Mimo to vypustila společnost do světa i novou nahrávku amerických Lo-Ruhamah. Ta se tak stala nástupcem deset let starého debutu a nese jméno Anointing.

Už podle obrázku desky je asi zřejmé kudy cesta povede. Ano, je to okultní black metal srovnatelný se současným výrazem Inferno, Kaosophia, Corpus Christii a dalších. Podobně je tomu vlastně i s hudební stránkou věci. Ačkoliv tady by se už rozdíly mezi vyjmenovanými interprety vyhledat rozhodně daly. Nejblíže však cítím snahu se připodobnit našincům Inferno. Ovšem je dobré si uvědomit, že cíleně o to nešlo, jen se tady snažím srovnávat nejbližší možné faktory. Vnímám to čistě jako současný trend, a proto se kapely jistému srovnávání a nepsaného souboje s pomyslnou konkurencí nevyhnou. A pokud už bych měl rovinu této polemiky dokončit – přiznávám, že cena zůstává doma. A není to jen pro ten pocit blaha, že česká kapela zní tak výjimečně, ale proto, že mi to tak hudebně zkrátka štymuje.

Lo-Ruhamah hrajou výtečně, umí si pohrát s atmosférou a umí posluchače okamžitě vtáhnout do osidel složitosti chaosu, o kterém koncept nahrávky de facto vypovídá. Však si vzpomeňme už jen onu grafickou podobu, která je tolik fascinující a přesto neznámá. Archivy uvádí jako zdroj textů směs: zoufalství, blažené vize, mystika, křesťanství, božství a halucinace. To vše se střetává uvnitř jinotaje chaosu a nelapitelného universa. Přemýšlení nad tím vším vydává na další kapitoly mimo hudební rozsah recenze, a tak se této problematice obloukem vyhnu, ostatně se necítím být natolik vyzrálý a důkladně zasvěcený, abych dokázal vyložit přímý význam těchto myšlenek. Ale navraťme se k muzice, která má být přímou výpovědí takového tématu, a je teď čistě na autorech, kterak dokáží zhmotnit tok těchto úvah a vědění.

Pokud na desce kapela pracovala celých deset let, lze odtušit skutečně výtečný materiál postrádající hluchých míst. Za tu dobu se přeci dá vychytat mnohé, jenže skutečně netuším, na kolik let se dělí psaní alba, takže nezbývá než vhazovat úvahy. Ale pryč od nějakých nepodložených předsudků a předpovědí. Hudebně tu cítím jistou vyzrálost. Jisté ztotožnění se s tématy a snahu o co nejvěrnější vyjádření toho všeho. Black metal je dobrá cesta, a když je okořeněn vlivy lehčích žánrů (celkem heavy pasáže se tu najít vážně dají), nepůsobí tolik křečovitě a systematicky bubákově. Navíc nikde není psáno a svět to už dávno pochopil, že black musí být přímočarý a jednolitě zlý a plochý. Tohle album možná tak napoprvé sice vyzní, ale zkuste se více soustředit. Hlavně na pozadí. Co třeba ta basa? Opravdu tak bezmyšlenkovitě kopíruje hlavní riff kytary? Vůbec ne! Jede si úplně jinou melodiku, čímž nenápadně podtrhuje hromadný cíl téhle desky. Nabízí netradiční poslech, který zároveň nepůsobí lacině a za každou cenu alternativně. Tohle jsou skutečné nápady, které mají dobré a správně využité potenciály.

Je dobré si uvědomit, že dobrých devadesát procent alba prostě tluče v divokém rytmu. Zároveň však s jistým skrytým podtextem, který se lépe rozeznává při intenzivnější soustředěnosti. Zkrátka všechno nevylézá na povrch okamžitě a uspěchaně. Je třeba čas a dát tomu tajný průchod, aby se ty potvory schované mohly vyjevit v pravém světle. Už třeba ten vokál, který má parádně hnusnou barvu a způsob frázování jen nervózně doplňuje blackový kvapík. To jsou opravdu silné kontrasty, které tu váhu prostě mají a já jim to věřím a baštím z ruky.

Už jsem sice nastínil, že nové Inferno je o x kroků dál, ale pořád jde o výtečnou, podobně laděnou nahrávku, která si své místo u pozorných a hnusu chtivých fanoušků jistě najde. Tím zase nechci tvrdit, že zbytek posluchače není pozorný, prostě jde o to, že kdo máte notu aktuálně naladěnou tímhle směrem – je dost pravděpodobné, že Lo-Ruhamah s vámi zacvičí.