Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Long Distance Calling - Long Distance Calling

Long Distance CallingLong Distance Calling

Jirka D.18.3.2011
Zdroj: CD (# 0504548)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Silná emoční hudba, pro kterou je potřeba se pouze otevřít a nechat ji proudit skrz sebe. Limitovaná edice je balena v parádním šestipanelovém digipaku s dvanáctistránkovým bookletem, o jehož grafickou stránku se svými kresbami postaral Sebastian Jerke. Přiloženo je bonusové CD obsahující živý záznam z festivalu Roadburn, Nizozemsko 2010.

Když jsem asi před dvěma dny přemýšlel, že bych zase napsal svůj měsíční top 5, dospěl jsem k závěru, že tentokrát bych musel psát pětkrát o jednom albu. Jeho vydání mě zaskočilo, nečekal jsem ho a do poslední chvíle jsem nic netušil. Mám rád taková překvapení… Na novinku německých Long Distance Calling jsem nevydržel čekat a stáhl si ji hned, jakmile to šlo. A jestli i ty neviditelné bity informací způsobily silný emoční zážitek, tak to si ani nechtějte představit, jakou radost jsem měl minulý týden, kdy jsem si vyzvedl novou limitovanou edici, ve které je studiová nahrávka doplněna o další disk s živým záznamem a vše je zabaleno víc než nádherně v graficky vytříbeném digipaku, který dělá čest svému jménu i vkusu kapely samotné. Radost opravdu velká, doufám, že to cítíte…

 

Ačkoliv jsem tu už o L.D.C. psal (recenze na předchozí desku Avoid The Light), přesto mám pocit, že o této partě se moc neví a tak si na úvod dovolím několik velmi stručných poznámek, jakže se to s touto kapelou má. L.D.C. fungují od roku 2006 a za tu dobu zvládli vydat kromě dema tři studiové nahrávky a jedno splitko. Jejich tvorba je čistě instrumentální a naladěná na rockovu vlnu, ke které můžeme doplnit přívlastky jako „post“ a nebo lépe prosté „instrumental“. Nicméně jedna skladba na albu vždy porušuje nastavené pravidlo a tak se při poslechu nahrávky se zpěvem setkáte. Na svědomí jej má vždy hostující zpěvák a nutno přiznat, že o žádného Frantu Nepivodu z Horní Dolní nikdy nešlo. Jestli na minulém albu zářil Jonas Renkse z Katatonie, tak tentokrát … ale to bych už předbíhal, vydržte.

 

Přemýšlím, jak o novinkovém albu začít a něco nepokazit. Připadám si, jako když stojím na pokraji rozkvetlé louky a někomu se snažím popsat všechny květy, které na ní září svými barvami. Vkročit do ní a pošlapat tu nádheru nebo balancovat na pokraji a snažit se naznačovat, jaké vzácné květy jsou kdesi uprostřed? On poslech sám mě obsazuje do podobné role a tak se nezřídka přistihnu při stavu takovém, že bych nejraději přestal dýchat a srdce zastavil, aby ani sebemenší záchvěv nerušil tu lehkou auru, kterou kolem mě hudba L.D.C. vytváří. Při prvních tónech jakoby mi z hlavy zmizel onen šedý svět, který si tam vytvářím a osobní realita se začíná proměňovat v jinou, tajemnější, napínavější, plnou vnitřního náboje a přitažlivého kouzla. Je blízká, skoro nadosah, cítím ji těsně vedle sebe, ale přesto ji nedokážu uchopit, klouže mi mezi prsty a neustále utíká, je vždy o krůček přede mnou, ale přitom není tak daleko, abych s ní ztratil kontakt. Skoro jakoby se mi vysmívala, ušklíbala se nad mou malostí … ale ne, ona jen ukazuje cestu v okolní temnotě, láká mne k sobě a éterem vysílá lehký závan slov „následuj mne“ … Into The Black Wide Open.

 

Jestli první skladba působí tajemně, ovšem s velkým vnitřním napětím a skrytou dynamikou (klip přikládám), tak píseň následující The Figrin D’an Boogie nic neskrývá a svou sílu a emoční hloubku rozdává každému, kdo o ni stojí. Z jejího finále vám bude šťastným vzrušením běhat mráz po zádech, není divu, že tento motiv byl použit do traileru alba. A už jsem v louce! Už šlapu po květinách! Otáčím se a vidím tu spoušť, velké šlápoty suchých faktů … ale musím dál, musím se dostat ještě pár kroků dopředu, ještě kousek, protože tam kvete skladba nazvaná Middleville a je to právě ta jedna jediná, která se může chlubit zpěvem; a to nikoho menšího než Johna Bushe, který se nyní angažuje v Armored Saint, dříve v Anthrax. A je to skvělá skladba! Květina takové krásy vás donutí pokleknout a nasávat její omamnou vůni, snad vám až ošálí smysly a vy si budete přát mí jen takové květiny a žádné jiné. Snad budete chtít i pokosit celou louku a nechat pouze tuto jednu čarokrásku… ale co byste dělali s takovou kupou voňavého sena? Nakonec zjistíte, že ta louka je krásná právě taková, jaká je a že je lepší do ničeho nezasahovat … ono takových architektů přírody už tu bylo! Poslední skladba Beyond The Void je už jen lehoučký odpočinek, klesáte do trávy, nechce se vám vracet zpátky, odpočíváte … je to jako modlitba … hudební meditace...

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky