Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lowen - Do Not Go to War with the Demons of Mazandaran

LowenDo Not Go to War with the Demons of Mazandaran

Monachos11.3.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC, phone
VERDIKT: Mám slabost pro kapely, jejichž hudba nese silný osobní příběh. Londýnští Lowen rozhodně patří k těm nemnoha.

Srdcem kapely je zpěvačka a multiinstrumentalistka Nina Saeidi, která pochází z Íránu, země, kde je hraní metalu dost nebezpečným koníčkem, zejména pro ženy, kterým za něj hrozí poprava. Není proto divu, že se tvorba kapely zaměřuje především na identitu zpěvačky. Jak sama Nina přiznává: „Tato kapela je pro mě vzdorem, je to můj způsob, jak se spojit se svým dědictvím a oslavit ho. Tento íránský prvek je základem toho, kým jsme.“ Kapela zároveň slouží jako zdvižená pěst proti drakonické kontrole, kterou vláda v její rodné zemi uplatňuje nad svými poddanými.


Dobře, takže co vlastně Lowen hrají? Svou hudební pouť zahájili v roce 2018 a od té doby jsou věrni (progresivní) doom metalové škatulce. Aktuální album obsahuje šest skladeb, na nichž hlavní roli hraje silný vokál frontmanky Niny. Nečekejte žádné romantické popěvky ani žalozpěvy. Nina používá svůj vokál jako zbraň, a přestože jde (většinou) o čisté, nezkreslené vokály, jsou svým způsobem dost agresivní a zároveň plné emocí. Třešničkou na dortu je tradiční perská technika zpěvu zvaná Tahrir, která albu dodává na autentičnosti. Podobně působí i použití perštiny a tradičních íránských lidových nástrojů.


Hudba rozhodně není jen „křovím“ pro ženské vokály. Je-li Nina srdcem kapely, kytarista Shem Lucas je jejím mozkem. Ten je velkým fanouškem Morbid Angel a Disembowelment (makabrózní australská death/doomová formace, která na začátku 90. let vydala pouze jedno album). A vlivy death metalu jsou na albu nepřehlédnutelné. Asi nejblíže má deathová vrstva alba k britské tankové divizi Bolt Thrower. Tento death-doomový základ Lowen hojně opepřili blízkovýchodními melodiemi a rytmy. Tu a tam jsou slyšet ozvěny stylů jako sludge nebo stoner, ale to není nic šokujícího, protože tyto ingredience jsou součástí mnoha doom metalových pokrmů. Stejně jako použití smyčcových nástrojů. V případě tohoto alba je to violoncello v úvodní May Your Ghost Drink Pure Water.


Bylo by chybou vynechat texty, které jsou pro plné pochopení světa Lowen nesmírně důležité. Hlavním inspiračním zdrojem textů je epos Šahnáme, na Západě známý jako Perská kniha králů. Texty se však nezabývají pouze starověkými mýty a dávnou historií, ale mají přesah i do současnosti. Například písně Waging War Against God a Corruption on Earth hovoří o zločinech, kterých se dopouští IRGC (Íránské revoluční gardy) jak proti umělcům, tak proti obyčejným lidem protestujícím proti vládě. Za zmínku stojí také barevný surrealistický obal, který nevytvořila AI, ale francouzský umělec Hérve Scott Flament, s nímž Lowen spolupracuje již od svého debutu. Mimochodem, Flamentovo dílo zdobí také obálku alba Solar Drone Ceremony okultního avantgardního ansáblu Neptunian Maximalism.

 

 

Album Do Not Go to War with the Demons of Mazandaran je celkově překvapivě vyzrálým materiálem vzhledem k tomu, že se jedná teprve o druhou desku, kterou Lowen pustili do světa (nepočítáme-li živé akustické EP z roku 2021). Na druhou stranu, mnoho kultovních alb se zrodilo na počátku kariéry svých tvůrců, přičemž jejich pozdější alba nedosahují kvalit rané éry. Jsem tedy velmi zvědavý na následovníka tohoto vskutku působivého hudebního díla. Lowen na vydání svého opus magnum snad ještě čekají. A i kdyby ne, jsem přesvědčen, že i toto album jim vydobude čestné místo v hudebním archivu nejednoho fanouška orientálního metalu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky