Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lucifer

Lucifer's ChildThe Illuminant

Garmfrost7.4.2025
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: The Illuminant je nahrávkou plnou chutí. Majestátní i neurvalou…

A je to tady znovu. Řecká scéna vypustila do světa další skvělou nahrávku. Ještě se nerozpálily první paprsky démonického slunce na plno, ale kolem je pořádné horko. Lucifer's Child už dávno nejsou seskupením mladých muzikantů, známých ze svého působení ve slavných kapelách. George Emmanuel se stal respektovaným hudebníkem, studiovým hráčem, zvukovým mistrem i producentem. Jeho otisk nalezneme v nejedné nahrávce (nejen) řeckého panteonu. V podobných superlativech bychom mohli pokračovat a chválit bubeníka Nicka Vella (Chaostar) a hlavně sympatického křiklouna Maria Duponta, jehož vzteklý řev strašně rád poslouchám. V sestavě Lucifer's Child máme změnu. Odešel jeden ze zakládajících členů, Stathis Ridis (ex-Nightfall). Jeho místo nahradila mladá krev, teprve pětadvacetiletý Kostas Gerochristos, jehož lze znát z black/deathové vzrůstající hvězdy Decipher (zkuste a neprohloupíte).

 

The Illuminant vychází sedm let po The Order, což s ohledem na vytíženost členů není překvapující vlastně vůbec. V mezičase si kapela mrskla splitko s Mystifier nazvané Under Satan's Wrath a sbírala čerstvou inspiraci. The Order bylo a stále je hodně vysoko nastavenou laťkou, kterou sestřelit není lehkou záležitostí. Druhá deska byla doslova kometou s výbušným potenciálem, co doposud neshořel. Očekávání bylo nemalé.

 

luciferschild

 

Hned úvodní vypalovačka Antichrist je důkazem, že The Order má zdatného následovníka, který kapele ostudu opravdu neudělá. Antichrist plný blastů s agresívními výbuchy posluchače vhodí přímo do oka uragánu. Bez debat nejextrémnější song Lucifer's Child láká na sálající žár, jehož zuřivé tendence působí závratě. Je samozřejmé, že luciferovy děti jsou především atmosférickými náladotvůrci, čehož důkazem je hned následující As Bestas. Volnější tempo, akustické kytary uvnitř hlomozícího prostředí činí ze skladby hymnu, u které si představuju, co se mnou udělá na koncertě, bude-li. V The Serpent and the Rod se vrací do hry svižné tempo a surovější tlak. Bicí nástroje jsou tentokrát doslova utržené z řetězu. Nick Vell je všestranným hráčem. V klidu si vyklepává éterický rytmus v ambientní skladbě, umí být hodně groove, brutální a těžkopádný stejně jako je rychlý jako vítr. Je dobré ho mít v sestavě. To se pak hobluje. To se pak sóluje… Klipová skladba Ichor navazuje na As Bestas. Tedy na melodie a pozvolnější rychlost. Skladba není lehoučkou sladkostí zejména díky skvělému Mariovi, který ze svého projevu neuhne a neuhne. Naštěstí. Je jednou z jistot, které The Illuminant nabízí. Vedle virtuózní hry všech členů je Dupontovo vzteklé odsekávání tím, co chcete a potřebujete slyšet.

 

Nabízí se názor, že The Illuminant jede podle vzorce – náser, melodická rubanice, náser, melodická rubanice. Po Ichor následující Righteous Flama je další groove hoblovačkou se skandujícím refrénem se zrychlujícími vstupy. V Curse pod rytmickým spodkem pulzují neskutečné melodie. Na ty si však musíte počkat. Tušíte je, vnímáte je, ale pokaždé se schovají, a ve vás bublá nedočkavý vztek. Atmosférický zážitek je neokoukaný a pro skladbu i album určující. Lucifer's Child se od svých dřívějších vzorů vzdálili místy k nepoznání. Děti už dávno nejsou děti, ale vzpurnými následovníky. The Heavens Die trochu nabourává moje tvrzení, protože tady ty vzory slyšíme, ať chceme nebo ne. Ale je nám přitom moc dobře. V závěru nahrávky se objevují mocné emoce. And All Is Prelude je skladbou těžkou. Tíživou a nevšední.

 

Byl jsem zvědavý, jak se projeví nepřítomnost Stathise Ridise, který patřil mezi pilíře kapely a byl jejím producentem. Přiznám se, že nečíst to, nepoznal bych nic. George Emmanuel zachoval všechny dobře známé ingredience a poznávací prvky Lucifer's Child. Vše je takové, jak má být. Přitom je znát, že se kapela neustále vyvíjí. Zvuk je příjemný na omak i na chuť, je metalově špinavý, je ryzí, je mohutný i intimní. Taková je i třetí dlouhohrající nahrávka řeckých dětí Luciferových. Je plná chutí, je zlá i něžná. Je majestátní i neurvalá. Je výborná a je fuk, jestli je lepší nebo horší než předchozí počiny. Užívám si všechny. Jediné, co mě příliš neoslovuje, je obal. Zvolené odstíny i motiv ke mně neumí promlouvat.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky