Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V rovnováze myšlenek, které denně kolují v každém z nás a ve kterých se mísí pozitivní i negativní energie, je občas potřebné vypustit na povrch ty nejodhalenější a nejpřirozenější pudy bez ozdob. Být zlý a divoký. Být pro dnešek nekompromisně divný.

Po hybernaci, která selektovala soubor od vesele si fungujících souputníků na celých pět let, jsou LUNAR AURORA konečně zpět. Tentokrát okleštěni na nejnižší možný počet členů, tedy duo, ale přes jisté personální neshody zmíněné pětiletky, buďme rádi alespoň za dvojici zanícených hlav ponořených v black metalový zlosvět. Němci s bohatou kariérou, kterou lemují dobré a ještě lepší kousky, vždy patřili mezi respektovaný druh a prakticky každá jejich práce byla konfrontována s ovacemi pravých fans. Pravých zejména proto, že si kapela po celou tu dobu udržuje odstup od mas, její pozice je zdrženlivější, upozaděná a o to víc pak bolí každý jejich výpad. Kapitola jejich zdivočelých výpovědí s názvem "Andacht" už je zapadaná prachem, nezbývá než poodkrýt zánovní kobku "Hoagascht" zapadanou jehličím a bujným porostem pralesního původu. Tam je její skutečné místo. Místo lesních stezek a dalekých výhledů do krajiny.

Co z nových LUNAR AURORA přímo čiší, je temný rodný svět plný nočních dostavení, zvuků a všeobecné dominance divočiny jako takové. Pocity z "Hoagascht" jsou ryzím dokumentem nočního lesa, ze kterého vychází důmyslné tajemno, primárnost, až autentičnost a to vše naprosto věrně doprovázející způsob black metalu, jehož jsou LUNAR AURORA momentálně schopni. Ten se drží v střednětempých kolejích, zbytečně z nich nevybočuje a drží linii. Sdružuje v sobě špínu a přírodní aroma, které se mísí s definicí zlovůle, tolik potřebné k tvorbě podobně založené hudby a které tolik chybí mnohem protěžovanějším černočerným aktérům. Bavoráci kladou důraz na syrovost, nezkaženou esenci míst blízkých jejich vlastním kořenům a tento záměr je naprosto evidentní. Album "Hoagascht" jednoduše umí vtáhnout do těchto míst, nechat za zavřenými víčky působit houstnoucí mlhu a noc je tak blízko, že se stačí jen dotknout tmy, nechat proletět sovího hlídače pomyslné brány a na záda hodit husí kůži z jeho přísného pohledu. Netvořte hloučky, každý nechť si vychutná svého bavoráka sám.

Hudebně se "Hoagascht" upsalo opět black metalu, byť pomalému a dalo by se mluvit i jistých úkrocích a experimentech. Ty však nepatří do kategorie moderních technologií, či dalších doprovodných zkrášlovacích metod, nýbrž tu a tam vykouknout ze špinavě black metalové ulity ve špinavě vzhlížející ulitu sousedící, např. doomovou. Ovšem na druhou stranu, bavit se o novince doom metalovým akcentem, by neprospělo nikomu z nás. Zvolené pomalejší tempo je o to štiplavější a závadnější v kladném slova smyslu. Není důvod se bát, že by LUNAR AURORA ztratili něco ze svých pozic. Naopak, díky novinkové kolekci, je posouvají o něco dál a nesou se v zajímavějším světle (pardon vlastně tmě), než její protřelí předchůdci. Nitro nahrávky je nakloněno noční plejádě ruchů a vjemových snímků, velmi blízko pobytu na samotě, s pocitem dokonalého odcizení se současnému světu. Tmou prostupuje nemocná atmosféra, zvěř sleduje každý váš krok a mysl inklinuje k rozhodnutí v těchto životních podmínkách nejen zůstat, ale také vše skončit.

LUNAR AURORA se prostě podařilo navodit cílenou atmosféru a její dopady na některé jedince mohou být velmi důrazné. Leckdy toporné melodie v zastřených konturách děsí mnohem více než strojově přesné riffy a vyčištěná temnota uznávaných studií. Na to sere pes. V noci má být tma a zima. A jestli vás při poslechu "Hoagascht" přepadne hřejivý pocit tepla, zbloudili jste a zkuste se honem vrátit, dokud není pozdě.