Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lunar Tombfields - An Arrow to the Sun

Lunar TombfieldsAn Arrow to the Sun

Jirka D.30.1.2024
Zdroj: mp3 (256 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Lunar Tombfields nastoupili na cestu melodického a posluchačsky vděčného black metalu se silnou atmosférou a i na své druhé desce po ní jdou se vztyčenou hlavou.

Francouzské blackmetalové duo Lunar Tombfields zatím překypuje aktivitou a po svém založení v roce 2020 a debutní desce The Eternal Harvest (2022) přichází s další plnohodnotnou nahrávkou. Respektive už přišlo, protože jejich dvojka vyšla loni v říjnu a od té doby mi občas proběhne přehrávačem, když úplně nevím, co si pustit a když potřebuju spíš mentálně vypnout. Na jejich pojetí černého kovu postaveného na velmi pěkných, ale nikoliv prvoplánových melodiích a příjemné melancholii se dobře naskakuje a je to přesně ten typ poslechu, při kterém se člověk nepotřebuje úplně vyčerpat nebo příliš soustředit. Jedním dechem rovněž dodávám, že vyvozovat z toho závěr, že muzika téhle kapely je dobrá jen jako kulisa, by bylo nespravedlivé zjednodušení. Tak snadné to zase není.

 

Kapela se na svém debutu představila jako duo ve složení Äzh + M. a na tom se aktuálně nic nezměnilo. Nezměnilo se ani jméno vydavatele (LADLO) a v podstatné míře se nezměnil ani jejich rukopis. Minule jsem v závěru recenze vzpomínal na desku Marrow of the Spirit od Agalloch, kterou mi poslech debutu oprášil v paměti asi díky představě přírodních scenérií, které mi přitom letěly hlavou, a možná i lehce zastřeným zvukem, který se k této formě black metalu docela hodí. Ten byl ale v případě Lunar Tombfields nejen zastřený, ale současně i natolik neprůrazný a řekl bych až nezajímavý, že ani při opětovné zkušenosti z odstupu mi album v tomto bodě příliš neimponovalo. Jinak jsem si ho ale připomněl docela s chutí.

 

Lunar Tombfields band

 

Novinková deska se nezměnila v tom, že obsahuje velmi dlouhé skladby a s výjimkou úvodní a upřímně dost nezajímavé rozehrávky žádná z pětice písní nekončí pod osm minut. Vypravěčský a rozmáchlý styl je kapele vlastní a během poslechu nemám nikde dojem, že by to vyloženě drhlo. Střídání rychlých, bicími hnaných pasáží s těmi volnějšími, příjemně zvlněnými je v podstatě velmi intuitivní a přijatelná kombinace pro nenáročný a uvolněný poslech, jehož závěr je sice ten, že Lunar Tombfields nejsou žádní dříči progrese, ale komu to vadí! Jejich muzika nemá cíl posouvat hranice ani vytvářet nové obzory, ale s využitím známého budovat silnou a pohlcující atmosféru, což se jí myslím daří velmi solidně.

 

Pro přísné vyznavače žánru mohla být minule muzika Lunar Tombfields až příliš nekonfliktní a ani v tom novinka An Arrow to the Sun nepřináší změnu. Není k ní důvod. Trajektorie kytarových melodií obloukem míjí norský přístup a směřují mnohem víc k raným Alcest, do jejichž rodiny bych se nebál zařadit tvorbu této kapely a k jejichž fanouškům mohou s klidným svědomím směřovat moje doporučení. Oproti debutní nahrávce se z mého pohledu zapracovalo i na zvuku, který sice nenavozuje žádný stav vyložené blaženosti, ale někdo z něj sundal deku, přiostřil kytary a zintenzivnil něco, co bych nazval metalovým duchem. V konečném důsledku tedy veskrze pozitivní závěry, nicht wahr?

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

stupor / 29.5.17 11:27

Nikdy ma neprestane udivovať, ako bratia Česi dokážu svoj talent pre pesničkárstvo, poetické hry s rodnou rečou a inteligentný humor vopchať snáď úplne všade. Dokonca aj do metalu. Kým v Master´s Hammer (ktorému som nikdy neprišiel na chuť) to ešte má svoju tvár a úroveň, v počinoch Lorda Morbivoda sa to dostáva do pozície (seba)paródie, ktorú so zmäteným úškrnom môžem brať ako takú folklórnu kuriozitu, než ako plnohodnotnú hudbu, ktorej som ochotný venovať svoj čas. Príde mi to ako mrhanie energiou a časom (pri realizáciu takého množstva projektov) na niečo, čo dosahuje úroveň kresleného vtipu v lokálnom periodiku. Celkovo to spomínané pesničkárstvo (ktoré u mňa dosiahlo vrchol v osobe Karla Kryla a aj Nohavicu - na Slovensku v tomto obore neexistuje konkurencia) cítim hádam z každej českej metalovej skupiny spievajúcej v rodnej reči (výnimka je Silva Nigra), a to mi kazí dojem z ich produkcie a strácam záujem o danú skupinu. Možno je to len mojím vkusom, no táto esencia pesničkárstva mi sedí len k folku, respektíve k nejakému chlapíkovi zanedbaného vzhľadu s gitarou v ruke, ktorý dokáže zaujať dav už len svojou charizmou. No a v recenzovanom počine sa tento český folklór spája s nemeckým - simplexným discom, a to presahuje hranice toho, čo som schopný a ochotný akceptovať nielen na poli metalu.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky