Recenze: Lunar Tombfields - An Arrow to the Sun

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Lunar TombfieldsAn Arrow to the Sun

Jirka D.30.1.2024

Zdroj: mp3 (256 kbps) // promo od vydavatele

Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm

VERDIKT: Lunar Tombfields nastoupili na cestu melodického a posluchačsky vděčného black metalu se silnou atmosférou a i na své druhé desce po ní jdou se vztyčenou hlavou.

Francouzské blackmetalové duo Lunar Tombfields zatím překypuje aktivitou a po svém založení v roce 2020 a debutní desce The Eternal Harvest (2022) přichází s další plnohodnotnou nahrávkou. Respektive už přišlo, protože jejich dvojka vyšla loni v říjnu a od té doby mi občas proběhne přehrávačem, když úplně nevím, co si pustit a když potřebuju spíš mentálně vypnout. Na jejich pojetí černého kovu postaveného na velmi pěkných, ale nikoliv prvoplánových melodiích a příjemné melancholii se dobře naskakuje a je to přesně ten typ poslechu, při kterém se člověk nepotřebuje úplně vyčerpat nebo příliš soustředit. Jedním dechem rovněž dodávám, že vyvozovat z toho závěr, že muzika téhle kapely je dobrá jen jako kulisa, by bylo nespravedlivé zjednodušení. Tak snadné to zase není.

Kapela se na svém debutu představila jako duo ve složení Äzh + M. a na tom se aktuálně nic nezměnilo. Nezměnilo se ani jméno vydavatele (LADLO) a v podstatné míře se nezměnil ani jejich rukopis. Minule jsem v závěru recenze vzpomínal na desku Marrow of the Spirit od Agalloch, kterou mi poslech debutu oprášil v paměti asi díky představě přírodních scenérií, které mi přitom letěly hlavou, a možná i lehce zastřeným zvukem, který se k této formě black metalu docela hodí. Ten byl ale v případě Lunar Tombfields nejen zastřený, ale současně i natolik neprůrazný a řekl bych až nezajímavý, že ani při opětovné zkušenosti z odstupu mi album v tomto bodě příliš neimponovalo. Jinak jsem si ho ale připomněl docela s chutí.

Lunar Tombfields band

Novinková deska se nezměnila v tom, že obsahuje velmi dlouhé skladby a s výjimkou úvodní a upřímně dost nezajímavé rozehrávky žádná z pětice písní nekončí pod osm minut. Vypravěčský a rozmáchlý styl je kapele vlastní a během poslechu nemám nikde dojem, že by to vyloženě drhlo. Střídání rychlých, bicími hnaných pasáží s těmi volnějšími, příjemně zvlněnými je v podstatě velmi intuitivní a přijatelná kombinace pro nenáročný a uvolněný poslech, jehož závěr je sice ten, že Lunar Tombfields nejsou žádní dříči progrese, ale komu to vadí! Jejich muzika nemá cíl posouvat hranice ani vytvářet nové obzory, ale s využitím známého budovat silnou a pohlcující atmosféru, což se jí myslím daří velmi solidně.

Pro přísné vyznavače žánru mohla být minule muzika Lunar Tombfields až příliš nekonfliktní a ani v tom novinka An Arrow to the Sun nepřináší změnu. Není k ní důvod. Trajektorie kytarových melodií obloukem míjí norský přístup a směřují mnohem víc k raným Alcest, do jejichž rodiny bych se nebál zařadit tvorbu této kapely a k jejichž fanouškům mohou s klidným svědomím směřovat moje doporučení. Oproti debutní nahrávce se z mého pohledu zapracovalo i na zvuku, který sice nenavozuje žádný stav vyložené blaženosti, ale někdo z něj sundal deku, přiostřil kytary a zintenzivnil něco, co bych nazval metalovým duchem. V konečném důsledku tedy veskrze pozitivní závěry, nicht wahr?

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.