Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lunar Tombfields - The Eternal Harvest

Lunar TombfieldsThe Eternal Harvest

Jirka D.22.2.2022
Zdroj: CD v 6-panelovém digipaku (#AO-174) // promo od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC FS 247 / Tannoy T225 Mayfair
VERDIKT: Solidní první nahrávka nové blackmetalové kapely pro melancholické snílky a přírodní typy.

Francouzské vydavatelství Les Acteurs de l'Ombre Productions je nadmíru aktivní a nejen že vydává jeden titul za druhým jak na běžícím páse, ale současně ještě věří ve staré pořádky a posílá do světa cédéčka na recenze. Z jakého důvodu je pravidelně posílá k nám na Echoes, nevím, proč posílá fakt krásně zpracované digipaky namísto levnějších novinářských promáčů v pošetkách, taky nevím, a jaký mají dosah a v důsledku benefit pro vydavatele naše recenze, raději ani nezkouším odhadovat. Dějí se na světě prostě věci, k jejichž jádru nemusíme nutně proniknout a někdy je to tak dobře.

 

Kdo se trochu orientuje v portfoliu LADL'O, nemůže být samozřejmě překvapen informací, že Lunar Tombfields, o kterých to dneska celé bude, hrají black metal. V jejich případě doplněný přívlastkem atmospheric a je to vlastně jeden z důvodů, proč se můžu téhle muziky chopit zrovna já, aniž by to vypadalo vyloženě trapně. Byť samozřejmě chápu, že pro kované blackmetalisty je jakékoliv spojení jejich oblíbeného žánru s mou osobou jedním z důvodů, proč si zanadávat na současnou společenskou situaci. Budiž, já jim to přeju.

 

Lunar Tombfields bandLunar Tombfields je pouhopouhé duo sestávající z pánů Äzh (celým jménem Äaerzerath) a M. (celé jméno nezjištěno), což pro mě v téhle chvíli znamená kromě jistého zábavného rozměru jen tolik, že cesta od studiového projektu k živému hraní bude ještě trnitá, pokud vůbec nějaká. Jejich historii ve smyslu dřívějších či současných dalších angažmá si můžete nastudovat na The Metal Archives, i když si nemyslím, že většině z vás ty podzemní francouzské extrémně-metalové spolky něco řeknou. O to možná zajímavější to bude zjištění pro zvídavé povahy (za sebe neslibuju nic hodnotného), tak se do toho klidně pusťte. Na závěr snad jen ještě doplním, že název této kapely odkazuje ke stejnojmenné skladbě německého spolku Venenum, která se objevila v závěru jejich prvotního EP z roku 2011.

 

Jejich aktuální nahrávka The Eternal Harvest je současně jejich debutní a přichází na svět bez přípravy v podobě nějakého kratšího EP formátu nebo dema. Na ploše více jak 47 minut představuje čtyři dlouhé skladby, které by mohly být klidně poloviční, anebo dvakrát delší, a nic světoborného by se nestalo. Jejich kompozice sází na jednoduché hudební flow bez složitostí a odboček, a současně i na stereotypy žánru, které dostatečně vyzkoušely a zavedly do praxe zástupy kapel před nimi. Těžiště leží v kytarách, opakujících se motivech, docela silných melodiích, havraním skřehotu a pocitu rozlehlých plání, kterými je možné uhánět svobodně a bez zábran. Je to přesně ten typ black metalu, do kterého se lze snadno zaposlouchat a zapomenout na všední realitu, který vyvolává lehce melancholickou náladu, ale současně rozdmýchává vnitřní sílu. Můžete si u toho zpytovat vaše pohanské já, můžete v tom vidět drsné přírodní scenérie tak, jak jsou vyobrazeny uvnitř krásně zpracovaného digipaku ... můžete si představovat prakticky cokoliv, co vám začne rozehrávat váš vnitřní svět, jeho příběhy, bolesti i radosti. A co vaši pozornost odvede od toho, že v hudbě samotné se toho zas tolik neděje, že přeskakují skladby jedna za druhou a vy ani nepostřehnete rozdíl. Nemusí to vadit, když to tak budete chtít.

 

Z mého pohledu mi ale přijde docela škoda, že nahrávka nedostala odpovídající zvukový rámec a nemám teď vůbec na mysli svoje standardní žehrání nad dynamikou desky. Na black metal totiž The Eternal Harvest zní opravdu moc hodně (to jako opak od zle), nekonfliktně, svým způsobem moderně. Kytary jsou plytké, chybí jim ostrost a říz, bicí jsou hooodně vytažené, dominantní až dunivé a v důsledku nepříjemné. Tohle je totiž přesně ten typ nahrávky, které by slušel zastřený, ale přitom kytarově ostrý zvuk, trocha špíny, trocha nedokonalosti, hodně vlhkosti a vůně trouchniviny. Nic z toho tam ovšem není a výsledný dojem je lehce impotentní. A je to škoda, protože jinak by mě to bavilo hodně.

 

 

P.S: Pokud snad někomu chybí jakékoliv připodobnění k nějaké kapele nebo desce, tak jsem při poslechu dostal chuť si po čase pustit Marrow of the Spirit od Agalloch.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky