Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lunatic Soul - Impressions

Lunatic SoulImpressions

Jirka D.7.2.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Panasonic SL-SX428 / Sennheiser HD202
VERDIKT: Další deska Lunatic Soul, kterou si rád poslechnu jako povedenou a dobrou, ale sílu a množství nápadů, jaké se Dudovi podařilo dostat na svůj debut, nenacházím.

Podle všeho se zdá, že studiový projekt Lunatic Soul jde Mariuszi Dudovi k duhu a svou vlastní realizaci mimo mantinely Riverside si vyloženě užívá. Jestli mezi vydáním prvního „černého“ alba a jeho „bílého“ následníka uplynuly téměř přesně dva roky, tak cesta ke třetí desce byla zkrácena na polovinu. Loni v říjnu vyšlo další album pocitů, nálad, dojmů a hudební fantasie ... jedním slovem Impressions. Jestli je tato deska oficiálně řazena ke svým dvěma předchůdkyním a hovoří-li se o trilogii, či dle tvrzení denního tisku stojí sama o sobě, nevím, soudě ovšem podle poslechu, Lunatic Soul se dál ubírá v hudební cestě, kterou započal v roce 2008. Snad až na drobné detaily.

 

Ony detaily stojí ovšem mimo rámec reality, striktních pravidel a norem, a stejně jako název desky mluví cosi o dojmech a náladách, tak i vnímání posluchačovo se bude odehrávat pouze v této rovině; jak taky u LS jinak. Asi málokoho, kdo se s touto hudbou setkal již dříve, překvapí plejáda nástrojů, která se objevuje v osmi nových skladbách novinkového alba – od těch klasických (elektrická i akustická kytara, bicí, basa), přes méně časté (flétna, perkuse, ukulele, klávesy, piáno), až po nezvyklé a v rockové muzice používané jen zřídka (zvonkohra, kalimba, guženg). K tomu přidejte nějaké ty efekty a samply, dva hostující muzikanty a plnou náruč hudebního kumštu a základní představu byste měli mít hotovou.

 

Pokud bych měl hovořit o nějaké změně čistě objektivního rázu, byl by to posun do hájenství více alternativních, méně rockových. Úvodní tři skladby jakoby svou lehkostí koketovaly s poslední deskou Radiohead, i když vrstvení zvukových ploch není tak složité a hudba se místy posouvá až k minimalistickému pojetí. Lehkost, ladnost, ale třeba taky nevýraznost budou možná slova, která vám při poslechu prolétnou hlavou. Jistý předěl přichází až v závěru třetího „dojmu“, ke kterému se skladba postupně propracovává, velmi opatrně přikládá do ohýnku atmosféry, a až ke svému konci graduje emočně i instrumentálně. Celkem zvláště potom působí skladba následná, která mi do celkového konceptu moc nezapadá. Měl-li bych ji k něčemu přirovnat, tak především díky zasněnému popěvku (který je ostatně výjimkou, deska je skoro výhradně čistě instrumentální záležitostí) slyším Neigeho jako vystřiženého z dívčího časopisu. Jinak ale album ubíhá vpřed dost poklidně, jako nejpřiléhavější slovo mě napadá „plyne“ ... a to vyrovnaně a oddechově, někde na pomezí mezi bděním a spánkem. Soustředí se na hru s tóny a s nástroji, maluje a skládá lehké hudební koláže a podněcuje především posluchačovu fantasii, která, bude-li chtít, má možnost se rozběhnout do volných polí hudební inspirace.

 

Té mé se nějak nechce, snad usnula, snad se vyčerpala při psaní tohoto textu, a tak výraznější oživení přináší až dvě zremixované písně obsažené na konci desky, které byly vybrány rovným dílem z předchozích dvou alb. Dudův zpěv jim sluší, přidává další, obohacující rozměr a při (možná hodně subjektivním) srovnání síly a hloubky Gravestone hill vs. Summerland pochopíte, proč mám podstatně raději „černou“ desku. Ta i nadále zůstává nepřekonaná. Tečka.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Honza / 27.11.21 11:40

Dobře, omlouvám se, to nejdebilnější jsem psát nemusel, nechal jsem se unést. Jsem fakt ale Ministry fanda a to hodnocení mi přišlo hodně nespravedlivý (jak stran třeba kvalit průměrného rocku/metalu, tak v rámci Ministry). Asi je všeobecná shoda na tom, že nejlepší desky Ministry jsou Psalm 69 a Filth pig (možná i Dark spoon, ale to už je kontroverzní). Nicméně do Dark spoon Ministry byli Ministry na vrcholu, experimentovali atd. Animositisomina není špatná deska, ale experimentování hodně ustoupilo a ve stejném duchu pak pokračovala anti Bush trilogie. Osobně nejmíň rád mam Rio grande blood, je to nářez, ale bez přídatné hodnoty (snad jen Khyber pass je bomba). Stejně tak Last sucker. Relapse mi už přišla jako mnohem svěžejší kytarová thrash- metalová Ministry deska, From beer to ethernity se snaží znovu o experimenty, ale spíše to nefunguje (i když několik songů je velmi povedených- např. Permawar). Ale Amerikkkant mi přišla už jako velmi dobrá deska s odkazy právě na Filth pig nově se scratchingem a metodou až takové zvukové koláže ze samplů, elektronických vyhrávek atd. a Moral hygiene mi přijde v podobném stylu a mě to baví, protože je to v rámci kvalitních songů. Přemíra těch samplů může někoho srát, ze začátku mi to taky vadilo, ale zvyklnul jsem si:).

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky