Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lustmord - The Word As Power

LustmordThe Word As Power

Victimer23.1.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC
VERDIKT: Se slovy i bez nich je hudba Lustmord intenzivním zážitkem na mnoho poslechů. Duší tohoto alba je rozmluva. S nimi...

Vnímat obšírněji tvorbu mistra Briana Williamse, to znamená být nakloněn všemu neživému v rámci hudby a poznat její živočišnost až díky ní samotné. Zdobí ji několik zásadních nahrávek symbolicky temné souhry i nesouhry zvukových průzkumů minimalismu. Je to pohyb v kraji temných linek citlivě učinkujících na nastražené ucho a být ve společnosti Lustmord, to znamená mít respekt k elektronické hudbě jako takové. Williams je žijící legendou, mužem, který nepotřeboval slov k tomu, aby z jeho muziky sálala upřímná zpověď. Tedy až dodnes.

 

Dnes je tomu jinak. Dnes jde o to zachytit význam slova, spojit se pomocí jej s vyšším vnímáním, naslouchat mu a pomocí jej i promlouvat. The Word As Power není nějakým šíleným elaborátem ve snaze dohnat promeškané, ale albem procítěných vokálních kreací, na kterých se podíleli zajímaví hosté. Hudba je tu pro slova a ony jsou tu pro hudbu. Spolupráce s různými zpěváky dodává albu na barevnosti a meditačně zbožné nápěvy každého z nich jej pak posílají na východ od nás, někam, kde je vztah k bohu a přemítání o samotném bytí v upřímnější rovině, než ve zrychleném managementu západně se tvářícím východě Evropy. Nejen myšlením, ale i lokací jsme daleko od domova, od opakující se všednosti. Je tu s námi Jarboe, je tu také Aina Skinnes Olsen, která je hlasem většiny skladeb. Ani spolupráce s Maynardem J. Keenanem není otázkou nějakých novodobých experimentů, ale posílením dobrých vztahů z minulosti, kdy Williams kooperoval jak na nahrávkách Tool, tak Puscifer.

 

Bludiště se změtí symbolů a slov nesoucích se k nám z obalu a jehož autorem je Simon Fowler, plně koresponduje s vibracemi tvarujícími album více směry. Ten prvotní, religiózní, je doprovázen nuancemi hříšného polosvěta dole pod zemí. Je to dialog vedený z protichůdných stran a střetávající se přesně uprostřed labyrintu. Dopad na posluchače je pak velký. Williams nám tímto způsobem dává na vědomí, že není třeba mít strach a dotýkat se, sice ambiciózních, ale pořád jenom bubákovských klišé. O to silněji deska působí jako kreativní pohled do rozevřeného hledí nekonečna, odkud k nám pluje nespočet otázek, někdy složitých, jindy nevysvětlitelných. The Word As Power není hrozivou nahrávkou ve smyslu utíkání před něčím, co nám nedá spát, ale její temnota k nám vysílá hlubší signály ze svého vlastního nitra, které nás dělá malým, titěrně se ošívajícím plebsem. Někdy lze mít z uvedených vokálů dojem až rituálních procesí nebo dokonce zaklínání, ovšem podstatná síla slova je ukryta v rozhovoru samotném. Od přemítání, přes chorály, až třeba po ono mručení nad hledáním vztahu k tradicím a cíleně vyvolaném transu. Člověk v něm nepodléhá fyzickému kolapsu, ale vnitřnímu vypětí, otevření se.

 

Lustmord jej ztvárňují hodně věrně. S nahrávkou je třeba splynout, nechat se vtáhnout její energií, která není určena každému a každý z ní nebude mít dobrý pocit po těle. Člověk je ale tvor od přírody zvídavý, takže by v sobě měl touhu po nepoznaném objevit. Já ji objevil a byť zdaleka nejsem všeználkem tykajícím si s každým albem Briana Williamse, tak volám po vyšším vnímání. Jsem připravený.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Bodin / 23.1.14 14:56odpovědět

Nebojím se říct, že je tohle asi nejlepší věc z dílny Briana Williamse.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky