Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na svém debutním albu „The Calling Depths“ předvedli Lvcifyre slušnou porci pekelně kvapícího death metalu prosyceného propastně temnou, autentickou atmosférou. I když nahrávka trpěla jistými nedokonalostmi, uvnitř žhnula potenciálem představujícím více než jasný příslib. Po necelých třech letech nabývá tento příslib pokračování pod názvem „Svn Eater“. Otázky jsou nasnadě. Nechali Lvcifyre masivněji vyhřeznout svou zlověstně výbušnou energii, která s nezadržitelnou živelností explodovala v menších dávkách již na debutním počinu? Dokáží nové skladby stáhnout posluchače hlouběji do míst, odkud čerpají Lvcifyre svou černou auru?

Žel, první skladba „Night Seas Of Sorcery“ nepříjemně zaskočí. Místo okamžitého uvržení v nekompromisní smršť se začíná pěkně zvolna. Jestliže má tato úvodní devítiminutová invokace navodit správné rozpoložení mysli pro věci příští, tak zůstávám nedotčen. Naštěstí s dalšími skladbami „Callicem Obscurum“ a „Liber Lillith“ konečně nastává očekávané vzedmutí se světla slunce pohlcujícího hurikánu. Hudba po zbytek alba výrazněji nepoleví. Mírná zvolnění přicházejí, aby se následně mohly lidské smysly opojně tříštit pod tlakem nesmlouvavě rychlých násypů bicích doprovázených zkázonosnými přívaly mručivých, až nelibozvučných riffů. V „Liber Lillith“ začíná hudba působit jako mohutná, černá lavina, pod jejíž neprostupností mysl i duše úpí v bezvýchodné blaženosti.

První vrchol nahrávky přichází se čtvrtou, titulní skladbou „Svn Eater“. Zde se entita Lvcifyre hrdě napřímí a prudce vychrlí veškerou svou podstatu přímo do krevního oběhu posluchače. Během poslední minuty strhává zuřivý vír „požírače slunce“ vědomí až někam za hranici naší fyzické pláně. Brány ke zdroji gnóze Lvcifyre se otevírají dokořán... Další dvě skladby „In Fornication Waters“ a „Nekuomanteion“ se snaží nepolevit, obzvláště prvně jmenovaná, jenomže tentokrát prýští temná hmota, kterou Lvcifyre produkují, nekontrolovaně kamsi do prostoru. Jakoby vás hustočerná masa těchto skladeb jen olizovala, pnula se v ústrety, než aby stupňovala niterní, všezatracující agónii. Na mysl se letmo přikrádá myšlenka, zda-li ve skladbě „Svn Eater“ nevytáhli Lvcifyre většinu svých trumfů.

V této fázi přemítání udeří sedmá skladba „The Fiery Spheres of the Seven“, jež úspěšně čelí zmiňovaným pochybnostem. Nicméně kompaktnost titulní skladby již není po zbytek nahrávky plně docílena. Zvukové vlny alba přesto pokračují v nekompromisním plenění smyslů.
Následuje zatěžkaná, ovšem později detonující „Fyre Made Flesh“ s perfektními vokály. Album poté kulminuje v závěrečný, démonizující opus „The Sinister Calling“ ztělesňující druhý vrchol alba. Naposledy zahlédnete mihnutí se stínů entity, která vás provázela od prvních tónů nahrávky, a pak uzříte temnou substanci pralátky, k níž vás „Svn Eater“ zatáhl, jak přestává vřít a vzdouvat se. Fascinující okamžik prvních vteřin ticha přicházejících s koncem alba patří k dalšímu vyvrcholení, jakkoliv paradoxně to může znít.

Konec zlý – všechno zlé. Musím však přiznat, že kapela na desce disponuje relativně omezeným výrazivem. Pomalejší pasáže mnohdy znějí malinko ploše, kapka svěžejší skladatelské invence by neuškodila. Namísto rozvíjení nápadů slyšíme v jednotlivých skladbách velmi často pouze obměny zavedených postupů. Některé opakované kombinace nejrychlejších bicích partů, proti nimž se snaží pnout rytmičtěji vystavěné riffy, se díky své předvídatelnosti mohou snadno ohrát. Lvcifyre také upustili od výraznějšího začlenění kytarových sól, která občas až pitoreskně zkrášlovala předešlou desku. Nějaká sóla sice zazní, ale spíše jen nepozorovaně probublají kolem. Zboostrovaná basa dodává hudbě divně amorfní, bahennou atmosféru. Účel plní, ač se v rychlých pasážích nejeví zcela funkční. Více pulzující a rytmické energie by valivé, kytarové mase bezesporu prospělo. Na druhou stranu všudypřítomný tok černočerné energie alba je návykový. Plní funkci magnetu, který si posluchače k nahrávce přitáhne a i přes zmíněné nedostatky umožní přijmout hudební doktrínu alba jako celek.

Nezbývá než konstatovat, že spoušť způsobená hurikánem „Svn Eater“ sice plně nedostoupila mnou očekávaných rozměrů, ale i přesto představuje tento kus death metalu velmi kvalitní materiál naplněný vlastní vizí směřující až na hranici krajnosti žánru.