Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Démoničtí Lvcifyre nehýří přehnanou aktivitou, na jejich desky si musíte počkat, ale čekání se v jejich případě vyplatí. Ještě v dobách Mortem zine jsem propadl jejich šílenému debutu The Calling Depths. Mixem blacku s deathem prosakovala animální zuřivost v takovém rauši, až jsem si slintal na boty. Na temnější a zatěžkanější styl následujícího počinu Svn Eater jsem si musel zvyknout. Posléze jsem pochopil, že kapela roste a já s ní. Láska až za hrob. Brutalitu a zuřivost Lvcifyre jsem hltal. EP Sacrament minulo mé ocenění. Nenašel jsem si k němu cestu a zřejmě to tak i zůstane. Letošní dlouhohrající placka The Broken Seal pokračuje v cestě za smrtí a zastihla kapelu v parádní kondici.

Při poslechu novinky mě často napadne, že Lvcifyre jsou vlastně nedocenění. V podstatě patří mezi absolutní top extrémní scény, nicméně svoje vědí pouze zasvěcení. Jestli je to dobře nebo špatně, nevím. Každopádně by si zasloužili daleko větší uznání, než jakého se jim dostává. Lvcifyre na The Broken Seal nutí posluchače ponořit se do pořádné hloubky. Nic mu nedá zadarmo. Ani po opakovaném poslechu nemají skladby na novince jasné kontury. Jistý je fakt, že deska už tolik nesází na zběsilost projevu a více se věnuje gradování atmosféry, pilování špičkové hráčské techniky a misku vah na hranici mezi blackem a deathem tentokrát přesouvají více k deathmetalovému světu.

Po prokousání se prvotním nadšením a hradbami hluku začnou na světlo vykukovat místy až dronové manýry. Rytmicky je totiž The Broken Seal velice pestrou nahrávkou. O Menthorově umění není potřeba spekulovat. Jeho rejstřík je vskutku bohatý jak na hvězdná jména, tak stylový rozptyl. Spolu s T.Kaosem a backingovým screamerem Markem of the Devil tvoří neskutečnou magii. Graficky vymazlený booklet s děsivými motivy pomáhá náladě desky očarovat posluchačovu pozornost a nalákat nejen si prohlédnout malůvky, ale také aby si přečetl ponurá poselství alba. Když nepochopí texty doslovně, může se nechat nést oslavou Velkých starých zemí Khem a ohavných božstev.

Nevím, zda o skladbách hovořit jako o složitých monstrech, nebo přímočarých řezbách. Obě strany mince tvoří The Broken Seal. Rytmicky šamanská Tribes of Khem vyburcuje hnusné démony, aby rozkopli bránu a vydali se zkropit krví náš svět. Black Beneath the Sun je naopak vcelku přímočarou rubanicí. Přesto i ona ukrývá velké množství protichůdných nálad, změn rychlosti a tuny přechodů. Headless Rite se postupně stala mojí favoritkou. Kytary bzučivě omotávají rytmické běsnění, pod kterým bzučí prašivá basa. Skladba tolik neuhání, jako spíš tlačí mysl do svěráku. Uf! Titulní tryzna se vrací k šamanismu Tribe of Khem a překvapí rituálními sbory. Pomalý rozjezd Wolves of the Great Dark s basovým primátem může příznivce starší tvorby Lvcifyre překvapit. Sólové vyhrávky a v podstatě thrashová sekanice by mohly takového posluchače až zastrašit, nebýt dokonalé mutace a ohavného středu skladby, která se vrací do světa rozbité pečetě. Závěrečná Black Mass se k plazivému dojmu rovněž vrací a piluje ho do dokonalosti. Lvcifyre se vyřádili. Do skladeb narvali všechno, co umí, a závěrem desky otevřeli dveře do fantastického světa temných zvěrstev a nelidskosti. Zvukově je The Broken Seal hodně ostré album. Je hlučné, ale přes všechnu torturu čitelné. Souzvuk hlasů Kaose s Markem mi udělá pokaždé velkou radost. Tentokrát je vše krapet jiné. Kaosův growl je skoro srozumitelný, aniž by opustil své hlubiny. Markovo sípání k němu stále parádně pasuje a doplňuje hrůzyplný dojem. Nástroje netřeba pitvat. Už jsem se jim věnoval výše.

Když bych chtěl sesumarizovat závěr svého dojmu z The Broken Seal, zřejmě bych na prvním místě vypíchl atmosféru. Následovně bych zmínil neuvěřitelnou rytmickou práci páně Menthora. Ta je natolik dominantní, že nejde přeslechnout. Lvcifyre vyrostli a dostali se ve svém umění natolik daleko, že je není možné nechat bez povšimnutí. I přes veškerý růst, kvalitu a hráčskou úroveň zůstávají Lvcifyre nekompromisní, zlí a temní.