Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Magnus - Acceptance of Death

MagnusAcceptance of Death

Jirka D.21.6.2012
Zdroj: promo CD
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Slovy klasika: „Tudy cesta nevede“.

V nedávné době jsem tu zmínil dva pohrobky a důkazy našich redakčních hříchů, při kterých jsem si sypal popel na hlavu a mluvil cosi o trojici sirotků. Onen třetí do počtu je dnešní album od polské kapely Magnus, které zmíním opravdu v jen pár slovech, protože při tom množství zajímavé hudby všude kolem, je naprostá bláhovost zabývat se něčím podobným víc, než je nezbytně nutné. I když to tak podle mnohých periodik nevypadá, jsou prostě nahrávky, které se musí umístit pod čárou průměru a u nichž lze použít otřepané klišé, že kdyby vůbec nevyšly, nic by se nestalo. Dnes tu jednu takovou máme.

 

Začněme tím nejhorším, ať to máme za sebou; a to obalem. Něčemu podobnému se ani nejde zasmát, sestavit vedle sebe rozzuřeného, ohřebíkovaného chlápka (že by frontman Rob Bandit?), kněze, jakousi mrtvolu, hromadu svíček, všechno to zavřít do katedrály a nabarvit na růžovo, může udělat jen někdo, koho před dvaceti hybernovali a probrali až nedávno, ovšem s následky tak zjevnými, že... no raději nic, nebudu se rozčilovat a otázku obalu nechávám být. Pokud se snad někomu líbí, budiž, ale radost z toho nemám.

 

Hudebně se kapela pohybuje někde v dobách velké slávy death metalu (občasně s nádechem thrashe, třebas „Private religion“) a pokud patříte mezi fanoušky žánru, doporučuji volit jména časem prověřená a uznávaná. Ve prospěch Magnus by snad mohla hrát ta skutečnost, že namísto omezení se na krátké sypačky (což by mohl být výsledek rovnice 13 skladeb → 38 minut), volila kapela spíše jakýsi alternativní a místy až avantgardní přístup ke komponování svých vizí. Neustálé změny tempa, do kterých se jen těžko zapadá, disharmonické riffy, jenž vyvolávají více otázek než příjemných pocitů, nijak okouzlující vokální projev a další řada drobných detailů, vás budou neustále zkoušet ve vaší trpělivosti doposlouchat materiál do konce. První zkouška odolnosti se dostaví během páté „Worm“, ale jsem přesvědčen, že většina obstojí a posune se k dalším skladbám, ve kterých se snad najde tu sympatický riff či rozumná kompozice, ale bude to houbaření. Devátá „When you rest 6 feet under“ je další takovou, u které vás bude pokoušet tlačítko s bílým čtverečkem, ale i tady radím vydržet a to až k desáté „They´ll bury“, u které by snad i Carnival In Coal zbledli závistí. Marná snaha pokračuje i dále až do konce alba a už ani nemám sílu to dál komentovat.

 

Dlouho jsem neslyšel něco tak bídného. Jsou alba, u nichž si při bodování určím horní hranici a pak odečítám směrem dolů za to či ono. U téhle desky začínám na nule a hledám, proč ji nedat. No vlastně tady na Innocence začneme u jedničky a za snahu a odvahu kapely se dát po těch letech dohromady a přijít s něčím podobným, kde tolerantní posluchač snad najde líbivou pasáž, ale většina ostatních utrpí citelný otřes, se od toho dna odlepíme.

 

Pokud má snad nějaký čtenář dojem, že je recenze napsaná jazykem zlým a lascivním a že se něco podobného nesluší, tak ano, má pravdu a patří mu má omluva. Příště se sejdeme snad u lepší desky.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sorgh / 2.11.12 17:24odpovědět

Total shit.... A fialovej k tomu!

David Kasík / 24.10.12 21:50odpovědět

Fialové peklo! brrr:-)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky