Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Malefic Throne - The Conquering Darkness

Malefic ThroneThe Conquering Darkness

Garmfrost10.12.2025
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Death metal v rukou Malefic Throne je konzervativní a uspokojí zejména milovníky starých pořádků. Svou brutalitou a výtečnou technikou nabízí prostor pro ukájení i obdivovatele daleko větších náserů, než je old schoolový death metal.

Před pár lety spojila své síly hnedle tři esa deathmetalového nebe. Steve Tucker patří mezi mé velké oblíbence, proto jsem zajásal, že se v Malefic Throne chopil vedle baskytary hlavně mikrofonu. Jeho kumpány Johna Longstretha a Gena Palubickiho netřeba představovat. Výčet jejich angažmá obsahově odpovídá románu. Co kapela, to legenda.

 

Malefic Throne krátce po založení vydali eponymní EP, které očekávání naplnilo podle mě ne úplně. Od pánů z Morbid Angel, Origin nebo Impiety chci pouze nejvyšší kvalitu a nadpozemský zážitek. Malefic Throne se v mezičase upsali Agonia Records a výsledek tohoto svazku je debutové full-lenght album The Conquering Darkness. A jak to dopadlo?

 

malefic throne

 

Nutno říct, že EP bylo hodně ve znamení starších Morbid Angel. Nejen kvůli growlu, ale dramatické kytarové postupy i bicí se nechaly inspirovat odkazem morbidního andílka. Pozitivní je, že se Malefic Throne na The Conquering Darkness podařilo trochu osamostatnit. Rytmická hra mistra Longstretha je příjemně pestrá, dodává skladbám potřebnou variabilitu. Je nasypaná a odvázaná. Naopak Tuckerův growl je usedlejší a méně divoký než na Malefic Throne. Největší radost mám z kytar. Gene Palubicky po hmatníku nejen běhá jako šílenec. Hobluje, seká a drtí… Jeho sólové výjezdy jsou dechberoucí.

 

Death metal v rukou Malefic Throne je samozřejmě konzervativní a uspokojí zejména milovníky starých pořádků. Na druhou stranu svou brutalitou a výtečnou technikou nabízí prostor pro ukájení i obdivovatele daleko větších náserů, než je old schoolový death metal. Při poslechu alba si často postesknu, proč takto živelně nehrají Morbid Angel. Pořád je zmiňuji, protože jejich vliv je nejsilnější, nicméně o vykrádání bych pomlčel. Tohle je surové a prosté nadstaveb známých libůstek mistra Azagthotha.

 

Zatímco hudební nadílka novinky mě baví víc než kratší předchůdce, po zvukové stránce mi vychází jednoznačně kvalitnější přirozenější produkce Malefic Throne. Zvuk The Conquering Darkness je slitý do koule. Jednak nejsou moc slyšet kytary, které jsou lahůdkou nahrávky a zasloužily by si více důrazu. Rovněž jejich barva je šedivější. Nevyhovuje mi ani zastoupení basy v konečném zvukovém kolbišti. Je rozpoznatelná, ne však tolik, kolik by bylo potřeba. Je samozřejmě důležité pohrát si s ekvalizérem, nicméně ani po té není zvuk nahrávky nic moc. Postrádám zajímavé odstíny, pro které bych si pro příště zapamatoval, jak Malefic Throne vlastně zní.

 

Schopnost napsat dobrý song je suverénní, což se dalo čekat. Nicméně od es takového věhlasu bych chtěl dostat něco víc. The Conquering Darkness se samozřejmě poslouchá skvěle. Takový death metal miluju a moc takových dnes nevzniká. Přitom není album vůbec staromódní. Šlape jak hodiny.

 

Malefic Throne nabízí death metal, který si najde nemálo příznivců z řad ortodoxních deathers. Nového posluchače zřejmě nedokáže nalákat a je otázkou, zda v záplavě silné konkurence obstojí a nezapadne. The Conquering Darkness je výživná divočina bez odboček a nadechnutí. Chápu nahrávku a projekt zejména jako radost tří legend než životaschopnou kapelu. Udělejte si radost také a užijte si robustní vypalovačku s prvotřídní rytmikou a úžasným growlem.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky