Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pro dnešní článek jsem si vybral jednu zapomenutou srdcovku, která na přelomu tisíciletí patřila k tomu nejhranějšímu u mě doma. I přesto, že jí nikdy nepatřila ta největší pozornost a sláva, smetánku tenkrát slízli jiní. Malignant Eternal - Alarm. Mix black metalu, elektroniky a industrialu. Kapela, která je momentálně opět aktivní a která během devadesátek stihla vydat tři alba. A na každém zněla trochu jinak, nebo vlastně úplně jinak. Jejich poměrně krátká cesta vede od debutu Tårnet (1995), kde Malignant Eternal hrají jako typická atmosférická severská blackovka na podobné vlně jako třeba staří Ancient. Aby se na druhé desce Far Beneath the Sun (1997) o něco pročistil zvuk a celkově se vydalo masívnější a modernější cestou. A také progresivnější. No a pak přišel čas revoluce ve jménu Alarm. Úplné propadnutí futurismu a cybermetalu. Určitě si ale pamatujete, že tenkrát zachutnala elektronika opravdu hodně metalovým a dříve také daleko dřevnějším kapelám.

Tohle se zkrátka dělo napříč metalovým kolbištěm. Různé kapely k tomu přistoupily různým způsobem. Vzpomeňme na urputnosti typu Rebel Extravaganza (1999) nebo vymodlený debut Thorns (2001). No a pak tu byly kapely, které koketovaly s tvrdou elektronikou v mainstreamovější a melodičtější podobě. A mixovaly svůj sound s dozvuky Rammstein, NIN nebo chlíváka Mansona. Jako třeba přerod Covenant v The Kovenant, jimž byla tehdy věnována největší pozornost. Byl to holt projekt Nagashe a ten tehdy řádil v Dimmu Borgir, kteří z mediálního hlediska stanuli na samotném trůnu. Zapomenout nelze ani na revoluční Passage od Samael (1996), nebo první dvě desky Tägtgrenových Pain. A pak tu byly další a další bandy, co si chtěly osahat svou tvorbu skrze elektro a industrial prvky. Byl to trend.

A proč jsem zmínil The Kovenant? Malignant Eternal stáli v pozadí a výrazově byli nejblíže právě jim, i když nebyli tolik vidět. Bylo na ně poukazováno a určitě byla škoda, že jim nebyla věnována taková pozornost, na druhou stranu asi i výhoda. Kdo chtěl, našel si je, a pak určitě nelitoval. Alarm je parádní deska. Metalová diskoška pro ty, kterým se už přestaly dělat beďáry. Melodická, kybernetická, útočná a když ubere na rychlosti, tak taky docela temná a konejšivá. Jasně, když The Kovenant odšpuntovali svou vášeň pro elektroniku a dali do placu songy jako Jihad a New World Order, byl to hit, prolomení bariér. Ale Alarm jsem nikdy nebral jako desku, která by měla s někým soutěžit. Malignant Eternal si tohle své prolomení odšpuntovali po svém a vzájemné podobnosti jsou čistě náhodné. Navíc, když si vzpomenu, že jsem četl rozhovor s někým z norské scény a ten vyloženě řekl: jo, Kovenanti dobrý, ale zkuste Malignant Eternal, tohle je ještě lepší. Už nevím, kdo to byl, jeho názor. Lepší, horší, stejný, jiný... Obě desky jsou pecka jako blázen. Do dneška! A já si pamatuji, jak jsem je v době vydání protáčel obě do omrzení. Na kazetách ve walkmanu...

Sestava kapely se lehce obměňovala, ale základní trojka vytrvala. Z dnešního pohledu je ale jedno jméno, které musíme vytáhnout - Arve Isdal. Současný a už dlouholetý sekerník Enslaved nastoupil do řad Malignantů rok před vydáním Alarm. A i přes hutný a mašinkami prolezlý základ zvuku alba vyleze na povrch pár sólíček právě z rukou tohoto pána. A vlastně ještě jedno důležité jméno. Vokalista T. Reaper, který se svého času mihl v Gorgoroth a Obtained Enslavement, se dokonale přizpůsobil novému stylu a stal se tančícím i zuřícím androidem, jehož zefektované screamy evokují neposedné hlasivky Nagashovy (no jo, zase ti Kovenant...).

Důležité je ovšem to, jak silný a bodající je materiál Alarm po hudební stránce. Útočná a přímočará diskotéka, která povstala z popela čísel 666. Klávesy, které by se normálně hodily jako doprovod klasické symfo blackovky se mění v plastické EBM moduly a industriální brusky. Celá deska je mimořádně chytlavá a chrlí prakticky hit za hitem, odpočívá se jen když už vesmírná tykadla splnila svou misi a probodla mixážní pult a zvukaře jakbysmet. Přes všechnu podobnost s The Kovenant si Malignant Eternal jedou svůj syntetikou hustě protkaný metal. K dobru bych jim přidal častější příklon ke klasičtějším metalovým pasážím a hlavně (ve vší přitažlivosti) kus ohavnosti, kterou si sebou kapela nese. Jinak je to ten typ kosmo tripu, u kterého prostě nejde vydržet stát a jde se trsat. Deska občas upustí od tlaku, jako třeba v Exit Eden, kterou řídí neživé rytmy a plastická tma, ale primárně je to útok a starosti o kybernetický dvorek, kde se členové kapely mění v bytosti mimo tuhle planetu. Pochodující, zmítající se v blikotání stroboskopů a tlučící do trubek trčících ze zdí. Pořád to má grády, tohle norské Millenium Psycho!