Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mammoth Mammoth na sebe výrazněji upozornili v roce 2012 svou druhou deskou „Hell’s Likely“, v čemž se ani tak moc neodrážela kvalita či nekvalita samotné nahrávky, jako spíš zvyšující se hlad po jakémkoliv vousatém bigbítu, ideálně stoner, s drajvem Motörhead a odérem zvětralého piva. Cesta vydlážděná portlandskými Red Fang, pro Evropana nádech exotiky australského Melbourne, neokoukaná tvář a bezpochyby i práce rakouského prodavače štěstí Napalm Records. V součtu funkční kombinace, která „Hell’s Likely“ katapultovala mezi zajímavá překvapení sezóny s dobou trvanlivosti do příští kocoviny.

Po třech letech jsou tu protinožci s novou deskou, která hned od prvního taktu příhodně pojmenované skladby „Life’s a Bitch“ slibuje prosté pokračování punkově drzého stoneru, který sází vše na divokou kartu rockové energie, snadno zapamatovatelných refrénů a když půjdeme do extrému, tak i na nemalou míru vlezlosti a lacinosti. Asi jste už pochopili, že Mammoth Mammoth jsou kapelou pro poslech někde na bečce nebo na fesťáku, že si vyšších ambicí nekladou a že svou sílu demonstrují skladatelskou jednoduchostí a rytmickou chytlavostí pro každodenní upotřebení.

Nerad bych ale muziku MM označil jako spotřební zboží jaksi šmahem - konkrétně již zmíněná předchozí deska mi přijde i v tomto úzce vymezeném prostoru slušná a vlastně nemám problém se k ní sem tam poslechově vrátit. U aktuální práce si ale nejsem jist, jestli rocková neurvalost a jakási ležérnost projevu MM neustoupila rozpínající se lacinosti a celkové povrchnosti, jestli se z refrénů nestaly už pouze popěvky bujarého veselí a jestli se z kapely nestala jen cirkusácká atrakce. Základní rock’n’rollový vzorec funguje na první dobrou úplně stejně, ale při bližším pohledu skladby ztrácí na síle, kompozice odkryjí svou mělkost a jeden nabude snadno dojmu, že vše se vlastně jen neustále recykluje pořád dokola.

Typickým příkladem by mohla být zmíněná úvodní skladba, která sama sebe požírá navzdory necelým třem minutám a na svém konci už vlastně nesděluje vůbec nic. Vedle toho hned druhá věc „Lookin‘ Down The Barrel“ šlape od začátku až do konce a i když s sebou nese nulový přínos hudebnímu světu, lze si ji užít bez vyrážky na pozadí. A takhle je to napříč celým albem - chvíli máte dojem, že jsou MM už za hranou seriózní kapely a stávají se pouze stonerovou obdobou opileckého folk metalu (ostatně stačí se kouknout na klip), a o kus dál si klepete nohou do rytmu a užíváte si přísun rockové energie, protože přesně tuhle injekci jste právě potřebovali. Hranice je tenká.

V ostatních ohledech album nikterak nepřekvapuje. Zajímavostí (v porovnání se zbytkem produkce) je zařazení dlouhé věci „High as a Kite“ na konci desky a pak zase jiný pohled na skladbu „Promised Land“. Stejně tak nepřekvapuje zvuk, který je v duchu doby hlasitý a přebuzený, protože nedostatek originality je třeba nějak zamaskovat, ideálně ránou do hlavy.

Řečeno ještě jinak - deska „Volume IV - Hammered Agin“ je jako průměrná detektivka, kterou vložíte mezi Prousta a Thomase Manna ve chvíli, kdy potřebujete vydechnout a přestat přemýšlet. Svým způsobem jde o zábavné krácení dlouhé chvíle, zabalené do rockového dřeváctví, které má beze sporu své místo jisté, ale kterému přisuzovat víc znamená lhát sám sobě.