Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Manes - Slow Motion Death Sequence

ManesSlow Motion Death Sequence

Victimer10.9.2018
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: O něco méně humbuku kolem hříšného šarmu Manes. Slow Motion Death Sequence jako varianta alba, které bude ve světě Manes platit za přijatelné a méně komplikované.

Pro pár kapel máme vážně slabost a Manes mezi takové patří. Každý dosud zveřejněný článek, ale také každý mezi námi vyslovený názor, to vše se vždy dotýkalo superlativů. Maximálních otáček ve světě post metalových experimentů a odvážně řešených divokých změn projevu z kdysi jasně definované pozice surového tělíska na bázi rouhání. Ale Manes dali black metalu vale tak dávno, že to není třeba vůbec vytahovat na denní světlo.


Od alba Vilosophe se jde cestou novotvarů, fúzování a elektronického zhmotnění těch temnějších, než běžných vizí, což obecně platilo i pro black metal, ale teď se jde niterným rozborem do větší hloubky. Hudebně se kapela vrhla na kombinování trip hopu, lehce nazjazzlé avantgardy a pečlivě střežené hudební svobody vůbec, kdy to naoko vypadá, že se může jít kamkoliv, ale není to zas tak úplně pravda. Manes se za svá experimentální léta vyprofilovali v přední kapelu post metalové avantgardy, jsou jasně rozpoznatelní, nadmíru originální, vystoupali až někam na úroveň Ulver, což bych nebál tvrdit nahlas a každý jejich krok budí velká očekávání. Manes platí za pojem, to je bez debat.


Během své cesty započaté na Vilosophe hodně povyrostli. Album od alba se nebáli postoupit do stran, rozevřít se a nezakrnět. Album od alba také získavali na jistotě svého vlastního světa, který rostl spolu s nimi. Prozatím poslední zastávka se jmenuje Slow Motion Death Sequence a já ji od prvního momentu vnímám jako o něco přehlednější cestu za experimenty. Klidnější, byť tématicky pořád hodně rozervanou, pořád svojsky ojedinělou, ale také víc náchylnou k poztrácení dřívějšího šarmu. Manes na novince prokoukli. Nelpí vyloženě na svém dalším proměňování, což už bylo v minulosti zřejmé, ale směřují k větší písničkovosti a přehlednosti. A i když jsou na Slow Motion Death Sequence pořád dost podivínsky pojaté skladby, celkový duch alba je vyrovnanější, chce se říci dospělejší. Stačí si všechny alba postupně pustit pěkně za sebou. V pořadí Vilosophe, How the World Came to an End a Be All End All. Dnešek je ještě o větší sevřenosti, kompaktnosti, hráčské jistotě. O vkusně korigované teatrálnosti, o ponuře odtažité podbízivosti. A taky o tom šarmu, samozřejmě...

 


I na svých minulých počinech dokázali Manes plivnout do ksichtu, s kolotočársky podvodným výrazem vychcánka zamést pod koberec nejednu podpásovku a stejně tak uměli nahrát silnou, chytlavou věc, za kterou by se nenuseli stydět ani v běžně orientovaném radiu, pokud by však uměli svou běžnou orientaci lépe tvarovat. Zrovna tak dokázali pohlédnout do zrcadla, zamyslet se nad svým konáním, stáhnout se do sebe a připravit mysteriózně zatrpklý vzkaz, kdy není duši dvakrát dobře a krvácí. A umí to i dnes. Novinka je kombinací těžších, většinou chytlavých míst, mírumilovných varování a eskapád, které jsou pořád víc nestravitelné, než dobrovolně k sežrání. Je to ovšem snazší identifikace a ona chytlavost, kdo stojí v popředí.


Úvodní skladba alba a klipový singl Endetidstegn odkazující na poklesky moderního života, jenž je závislý na náhražkách a obyčejných věcí a silných prožitků se straní, neb na pořadu dne je pomalé zabíjení se. Videoklip velmi povedený, temný a destruktivní, protože takto může dopadnout hodně z nás, kdo se dostane do víru snadno dostupných prostředků k rádoby euforickým zážitkům. Nuda a protivná nespokojenost vede kroky dnešní doby, pokora a radování se z malých krůčků není podstatná. Hudebně jasná jednička alba, jeho ústřední motiv.


Ve stejné skladbě je nádherně vygradovaný refrén, kde se ukáže, že přitažlivě umečený vokál Asgeira Hatlena umí dosáhnout skutečně velkého rozsahu. Což v následující Scion svou až nepříjemně skučivou polohou hlasu vrátí trochu na zem. Neklidně mrazivá elektronika Chemical Heritage rozehraje slibně rozvinutý, ale k cíli nedotažený souboj o nejvíc atraktivní song alba, aby akusticky vyklidněná Last Resort dala svým důrazem na ženský vokál vzpomenout na The Gathering nebo Anathemu. Až do těchto míst se Manes dostávají a není to na škodu. Za podivínsky nejednoznačnou bude platit Poison Enough for Everyone (a závěrečná Ater jakbysmet), kde je jasné, že se zkouší napnout další struna obskurně pojatého avant-popu pro pokročilé obtěžkávače vlastní mysli.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/manes%2018.jpg


Oproti tomu Building the Ship of Theseus vrací kapelu k přehledné komunikaci s posluchačem, kterému nedá mnoho práce pojmout lehký atmo song za svůj a nevykloubit si při tom krk při točení hlavou v rytmu nepochopení. Zajímavé je, že jsme zase celkem blízko současné Anathemě. Novinka je albem k nočnímu přemítání nad sebou samým. Jestli je opravdu nutné nekontrolovaně mršit svoje zdraví, vize a schopnost se povznést a žít trošku normálně. Tak jej vnímám já a tak si jej také vážím. Celkově však upřednostním jiné položky diskografie kapely, osud novinky mi trochu sklouzává ke sterilnosti a tu bych v případě Manes slyšel jen nerad.


Slow Motion Death Sequence je svým způsobem příjemné album, s motivací ctít kompaktnější projev kapely a dát důraz na jasný směr. Slow Motion Death Sequence je dobré album, to určitě ano. S okamžiky, které bych se nebál označit jako jedinečné, ale místy také fádnější a předvídatelnější, než tomu bylo dřív. Taková je jeho daň. Tam, kde Vilosophe bořilo hranice a dělalo si v rámci možností co chtělo, je dnes (velmi) dobře servírovaná rutina bez většího překvapení a s drobným šperkováním. Slow Motion Death Sequence je albem nejlépe zahraných experimentálních vizí Manes, kterému chybí trochu víc se odvázat. Ta prvotní energie vyprchala a převzala ji síla odpovědnosti.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sorgh / 23.12.18 16:16odpovědět

Nakonec jsem tomuto albu úplně propadl, je geniální stejně jako jeho předchůdce.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky