Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Manes - Vilosophe

ManesVilosophe

Sorgh24.10.2012
Zdroj: Mp 3 (192 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Kapitola Manes už je historií. Avšak výrazné nápisy zůstávají, jsou čitelné a aktuální. Neradno zapomenout.

Po výstižně kladném hodnocení alba How The World Came To An End norských improvizátorů Manes, které zhruba před rokem zplodil Victimer mi svědomí nedá, abych s podobnou náklonností nepřipomenul jejího významného předchůdce, kterým bylo roku 2003 album Vilosophe. Tím bude věnována zasloužená pozornost oběma deskám, které se rázně vymanily z příliš těsného sevření černěkovového kyrysu a rozevlátě odešly do kraje protkaného elektrickými dráty, transformátory a zvlhle melancholickým pohledem na svět.

 

Metamorfóza tělesa Manes je, myslím, jasně a podrobně přezkoumána ve Victimerově recenzi, proto zde nevidím místo pro plané máčení již jednou namočeného prádla a radši se přímo poohlédnu, co že nám Vilosophe vlastně sděluje. Už první přivonění může posluchače lehce přivést do stavu naprosté dezorientace v lepším případě, coma vigile budiž tou horší variantou. Zde se odehrává radikální proměna svinutého, černě zmalovaného kokonu v motýla chaotických barev, jehož křídla jako psychedelické palety dekadentních mistrů mámí psýchu nešťastníků do víru horečnatých snů. Od této chvíle již Manes nejsou tím, čím dosud byli, dosavadní slova ztrácejí na významu a je nutno otočit list a začít psát další kapitolu.


Dřív, než si uvědomím cokoliv jiného a co mě osloví hned zkraje poslechu, je jistá naléhavost, se kterou Manes útočí přímo na tenké struny lidské duše. Člověku se chce vstát a postavit znovu Špilberk či strhnout národ ke kulturní revoluci. Je to jako výzva po velkém činu. V jejím závěsu však kráčí jako stín vědoucí smutek. Smutek nad tím, že veškeré volání je stejně marné, po záchvěvu zkoprnělé tělo opět upadá do letargie a jen se v křesle hlouběji uhnízdí. Sklíčenost jako zlatá žíla prostupuje jednotlivými vrstvami hudby, tu se skoro ztrácí, aby po se po chvíli vynořila leskem desítek karátů. Vilosophe razantně obrací kormidlo od metalu do podobně minoritních vod těžko pochopitelných fúzí. Silnou roli na jevišti dostal temný trip hop, jemuž snad můžeme klást za vinu to pochmurno, které nás při poslechu tíží. Bubenický trůn zdárně kooperuje s automatickými techno rytmy a kolemjdoucí elektronika, ruchy a samply předvádějí to, co už je dávno jasné, že jejich kombinacím ne třeba se bránit. Takovým kompozicím a aranžím se běžná sestava kapely těžko kdy dopracuje. Není třeba se tedy sveřepě bránit moderním technologiím, protože v rozumné míře hudbu obohacují. 


Přes to všechno má na desce svůj důstojný podíl i kytary. Jejich vklad do díla narouboval chladnou energii na elektronický základ a na rozdíl od posledního produktu Manes je jím zde věnován velký prostor. Absolutní poblouznění přináší zpěv. Slova linoucí se jakoby odněkud z temných dálav vesmírů, snad pláč popletených andělů nebo žaloba Země za příkoří na ní páchané. Kdoví, jaký hlas by mohla mít naše planetka? Klidně takový, lkavý, chvíli žalující, jindy smířený a odpouštějící.

 Přemýšlet nám nic neudělá...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ygnor / 21.5.15 17:25odpovědět

...tady položili základy vesmíru. Jsem jenom bílý ďábel, černý plášť.

Milan "Bhut" Snopek / 7.11.12 10:48odpovědět

Netradiční klenot. Nodamnbrakes zabíjí !!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky