Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Manii - Sinnets Irrganger

ManiiSinnets Irrganger

Victimer27.9.2018
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Je něco krásně prohnilého v malém státě Manii. Z druhé desky jdou krapet jiné pocity, poslechově si znovu přijdeme na své, ale zázraky nechtějme.

Myslitele Manii jsem před pěti lety nařkl z podílu na zániku Manes, za což se jim dodatečně omlouvám. Podobná nedorozumění se v našem ústavu stávají maximálně jednou... však to všichni znáte. Vše se včas vysvětlilo, jen si to chtělo seřídit zaručené informace a trochu porovnat myšlenky. Ty, které patří dnes již triu Manii, neustrnuly v jednom bodě prvního alba Kollaps, ale pěkně potichu se letos na svět dostala dvojka Sinnets Irrganger. Při tomto zjištění jsem hned zavětřil kolem a po albu sáhl. Jednoduše proto, že pro podobně, v šedočerné barvě vybavené spolky, mám pořád svou slabost. A dalo by se říct, že Manii i na svém druhém albu berou z míst, kde spolu s debutem Under ein blodraud maane Manes začínali. To jen tak pro pořádek.


Prim hraje atmosféra, nic jiného nelze čekat. Místy poněkud pitoreskní kosmické klávesy, jejichž zvuk zůstane v hlavě a jakkoliv se může zdát být nepatřičný nebo podivný, je to on, kdo zaujme. Na něm ale album nestojí. Pět skladeb je provázáno blackmetalovou mystikou, starým dobrým arsenálem mistra včelaře, načež je doprovázeno prostorovým ztvárněním nad běžný dosah smrtelníka. Manii jsou a vždy byli založeni na jednoduchosti, kdy srze ně promlouvá uhrančivě zakaboněná nálada a vztek schovaný za nánosy chladných stínů.

 


Jeden by se možná neohřál, ale od nějakých strojírenských obludností jsme na hony vzdáleni. Spíš jde o jednotlivé úlomky, které mohou vyvolat obdobné pocity, které bych však naturelu alba přiřknul jen nerad. Jde o materiál velmi přístupný a ochotný ke každodenní aplikaci. Až na výjimky (Hundre gonger hengd) se ocitáme v prostředí středního a nijak nekulminujícího tempa, které nás hodlá mít ve své moci a funguje na bázi lehké hypnózy. V titulní skladbě se na moment rozehraje trochu avantgardního polosvěta, ale je to víc formou lehkých příkras, než opravdové změny kapelního apetitu. Ve zkratce je tu s námi pár skladeb (co se týká digitální verze alba), jejich strohé vyjádření, norská škola a důraz na atmosféru. Ne nijak mimo vymezené a důvěrně známé prostory, ale také zaručeně fungující. Nic víc není na pořadu dne.


S Manii se dotkneme hvězd, ale aby byl tento výlet něčím skutečně ojedinělým, tak to ani náhodou. Ono bude tak nějak stačit být shrbený uvnitř svého nuzného domova a skrze žaluzie vykukovat za studených nocí ven a občas vykřivit obličej do polohy maniak. Hodnocení a závěrečný štempl jsou vystaveny dle míry schopnosti obejmout a podmanit si. Nic zásadního, ovšem pořád dost účelného a ve svém revíru respektovaného. Kolem takových, jejichž smysly nepatří do této hudební kategorie, album proletí a skutečné zaháčení se nepovede. Jen vzájemné polechtání. Takže Manii budou dál kapelou pro pár věrných.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky