Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Navázání vztahu s Manimal bylo tak přetěžké. S mírným odstupem a opakovaným zažíváním alba, přicházím prvotině „The Darkest Room“ švédských Manimal na chuť. Zprvu jsem opravdu cítil blok se tímto albem prokousávat a pokořit mix Europe a Stratovarius, mírně přihnojený power metalovými příměsemi.

Pojďme si tedy povědět, proč album nezatratit při prvním dotyku, ale připustit si jej k sobě do peřin a rozehrát s ním sbližovací hru. Zpočátku jsem nevěděl, jak si poradit s vokálem, balancoval jsem na pomezí láska – nenávist. Nakonec ho beru jako konglomerát – Kotipelto – Geoff Tate - Joey Tempest – Halford. Často mě to nemile tahá za uši, jak se Samuel Nyman pokouší vměstnat do svých jistě pečlivě studovaných vzorů. Pro celek alba vyhovuje hlavně variabilitou a schopností netrčet v jedné výrazové rovině. Stává se hlavním bodem všech skladeb.

Manimal operují ve vytěženém stylovém žlábku. Vymýšlet v něm něco nového je zcela nemožné. Zvláště pokud není odvaha jít do progrese. Zatím příliš kladů nezaznělo, ale není třeba se děsit, své ampule kvality si všichni heavy power melodici na „The Darkest Room“ najdou. S úvodem alba se naváží moderně drsně střižené kytary, které společně s vypravěčským tempestovským nádechem přecházejí v kování, již dávno překutého kusu kovu, ke kterému by po přidání vzácné přísady, vzniklo něco nového, kvalitnějšího. To se Manimal nedaří. Europe a Stratovarius zde číhají, střídání nálad a stavba skladby je předvídatelná jako Čunkovy lži. Manimal jsou schopní vybalancovat a vyvléknout se z klišé, stejně jako jmenovaný had, ale bez pocitu pachuti na patře.

Titulní song je skutečný pamlsek i pro otřelé uživatele klasického střihu metalu. Exploze riffů, vzletného vokálu, tuctovější sóla - marně na albu pohledáte zajímavější píseň, po vrcholu zpět na zem. Občas se vyrojí tuctovka svižnějšího rázu, industriální intro, nebo pošilhávání po krajanech Clawfinger. Rytmická sekce tvořená bratry plní svoji fachu poctivě, více k ní nemožno říci. Nelíbí se mi naprosto nestydatě vybrakované sólo z „Painkiller“ od Judas Priest a vokální notování v hájemství páně Halforda. Manimal tímhle mnoho nezískají, možná uloví několik méně proposlouchaných mladších ročníků, ale ty jim po prozření utečou k pramenům.

Druhá polovina alba začíná klidněji. Časem se opět navštíví šperkovnice Judas Priest. Inteligentní a vlastní podání svých vzorů schází. Velmi výjimečně Manimal pojmou klasiku moderně, po svém. V těchto chvílích cítím, že mají na víc. Konec je jeden z nejtrapnějších, který se mi letos dostal do uší a dává oprávněné obavy o budoucnost Manimal. Kapela vydala debut, na kterém odhaluje svoji nezralost. Podtrhuje neoriginálnost a nesoudržnost a slabých skladeb. Co je nejhorší, není hodná obhajovat přízeň posluchačů, kteří mají na výběr řadu povedenějších výtvorů.