Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Mannveira - Vesöld

MannveiraVesöld

Garmfrost18.11.2026
Zdroj: mp3, promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Motiv II A.N.C.
VERDIKT: Mannveira tentokrát vetkali do svého tyglíku i kus punkové špinavosti. Občas se to pere, ale ne tak moc, aby to úplně překáželo.

Jsou kapely, u nichž uctívám první alba, dema, ale další nahrávky pak ne. Jindy je to naopak. Zajímavé či rozporuplné prvotiny jsou pouze odrazovým můstkem díky zdařilejší instrumentaci, nebo tvůrčí zdatnosti. Islandskou smečku Mannveira jsem poprvé zaregistroval před drahnými lety, kdy mě jeden známý upozornil na výborné EP Von er eitur. Tří skladbová nahrávka slibovala mocné pokračování. Sice se neslo v notně undergroundovém stylu, nicméně mlhovina, temnota a zlo skladeb byly natolik nakažlivé, že se nedalo přestat poslouchat.

 

Dlouhohrající debut Vítahringur podmanivosti ípíčka nedosáhl, byl však znát velký posun po všech stranách. V Mannveira se za ty roky vystřídalo nespočet muzikantů, což se na výsledku pokaždé svým způsobem poznamenalo. Během dalších let zmizela z kapely většina členů, zůstali vokalista Illugi a kytarista Óskar Þór. Ten se dobře přetransformoval z původní baskytary na více strun. Mannveira je na svém druhém dlouhohrajícím albu Vesöld v podstatě novou kapelou, která plynule navazuje na svoji minulost, zároveň však netouží zůstat na místě.

 

mannveira

 

Album vycházející pod značkou Dark Descent Records nabízí sedm pěti minutových skladeb na ploše něco málo přes půl hodiny. Z každého tónu je znát geografická příslušnost kapely, přičemž ji nutno přiznat snahu o vlastní přístup. Zda se jí to daří a jestli se vyrovná velkým jménům islandské scény, je otázkou. Řekl bych, že ano, ale stačí to? Mannveira není stylotvornou kapelou, o to se budu klidně přít. Nicméně zejména po hudební stránce je Vesöld zajímavým přírůstkem nejen islandské scény. Pěvecky je to už horší. To mě překvapilo. Hlas Illugiho nebyl v minulosti kdoví jak kreativní, ale díky zvláštní zahuhlanosti nijak nepřekážel. Tentokrát je produkce alba zbavena mlhovin, je příjemně hřejivá, a je slyšet každý detail. To obnažilo nepříjemné nedostatky. Za zvuk je podepsaný Jonni Norn, což je Sigurjón Sigurðsson, aka Bvtcher z Norn. Mix a mastering pak zařídil Dagur Gíslason z Misþyrming a Naðra.

 

Podstatou Vesöld je temný a disonantní black metal. V temnotě je ovšem dostatek atmosféry, díky které je pěvecké odsekávání snesitelné. Strunové nástroje spolu s basou umí vykouzlit vedle tíživých motivů také překvapivé melodické linie. Mannveira tentokrát vetkali do svého tyglíku i kus punkové špinavosti. Občas se to pere, ale ne tak moc, aby to úplně překáželo. Chápu, že tyhle ingredience mají způsobovat napětí. Může se stát, že kýžený dojem nezafunguje, tak jak si tvůrci představují. Výsledkem je místy dosti nuda s bezradností.

 

Skladby jsou rozvážné, nedivočí, ale více se unáší v melancholickém rozpoložení. Mezi nejsilnější momenty patří závěr Af bergi brotin s takřka bolestnou retro aurou. Také prostřední část Stormur mě bere fest. Nebýt všudypřítomného vokálního štěkání, skladbu bych si oblíbil. Přiznávám, že hlas je velký problém alba. Snažil jsem se dostat mu na kobylku, zvyknout si a přestat ho řešit. Nepodařilo se mi to. Respektive, s každým dalším poslechem mi bylo více líto instrumentální šikovnosti zbytku kapely. Souboj basy s kytarami např. v Bölvunin mě pokaždé dostane do varu. Když pak na závěr zazní podobný motiv jako z Af bergi brotin, chytám se, a chápu náladu desky. Punkový nářez Rottur svou nakažlivostí rozkmitá mé staré nohy, až se mi chce zahopsat v divokém moshpittu. Ani ten pěvecký projev zde nepůsobí tak blbě, jak ve zbytku nahrávky.

 

Mannveira zacílili na krapet odlišné posluchačstvo, než na svých starších nahrávkách. Je tedy otázkou, zda si je najde. Jsem zvědavý, zda někdo ze starších fans uctí Vesöld víc než já. Přál bych jim to. Mannveira mně v ničem nevadí. Pánové se snaží, hledají a zkouší najít vlastní cestu. Osobně jejich počínání hodnotím – není to špatný, není to zlý, ale ani nijak zvlášť dobrý.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Honza / 27.12.16 10:51

Dobře napsaná recenze, sice si myslim, že není zcela objektivní, ale tohle hodnocení si Michael Kocáb zaslouží, protože mi naštval. Měl jsem z alba přesně stejné pocity (ze začátku), ale protože mam Michaela rád, tak jsem to album cca týden intenzivně poslouchal a změnil jsem názor. Hudebně si myslim, že je to nabouchaná progresivní hudba, ale texty jsou strašný a většina vokálů mě irituje. Dále nechápu (přesně jak píše recenzent) opravdu některé zbytečné ingredience alba jako např. 3 minuty! trvající úvod jinak pak výborný skladby chaos. Atd. Myslim, že geniální skladatel se projevuje nejen tím, co na album dá, ale taky tím, co tam nedá. Takhle mi to připadá jako bych poslouchal Beethovenovu Devátou k reklamě na hajzlpapír, nebo jako kdyby někdo na Výkřik od Muncha přimaloval košík velikonočních vajec a králíčka. Ale co s tim? Michael by potřeboval producenta, kterej by ho korigoval, protože tohle už je chronickej problém a spíše se zhoršuje (Zakyslík..., Pražský Výběr 2..., Abstrakt). Deska Aftershocks byla natočena za pár týdnů a protože jsou tam anglický texty a byl jasně danej styl, tak se velmi povedla. Hudební svoboda neznamená, že se dá splácat dohromady spoustu kravin s výbornou hudbou a divit se, že to pak není kladně přijatý....

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky