Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mantra - Laniakea

MantraLaniakea

Sorgh18.11.2016
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: V Laniakea posluchače atakuje seskupení dojmů tak nesourodých, že z toho jde hlava kolem. Chtělo by to čitelnější formu a lepší provázanost myšlenek.

Mantra přicházejí s nejasným programem a jen těžko se dá říct, komu je album Laniakea primárně určeno. Prakticky se v jeho záhybech dá najít od každého trochu, a to v natolik podivném seskupení, že to ve finále vyvolává pocit zmatku a frustrace.


Můj dojem je silně rozpačitý. V důsledku slyšeného se mi v hlavě odehrává boj bez vítěze, pocity vyvolané tvrdým, nekompromisním cítěním a současně dojmy ze zvláštních melodií, které se neúspěšně snaží o post vůdčího elementu. Kdybych se měl vyjádřit jen jedním slovem, tak by to bylo nevím. Pár minut po dohrání už nevím, co bylo tématem hry.

 

Po trošku zbytečném intru, které je v podstatě jen hlukem navozujícím ne úplně přiléhavou atmosféru, se za doprovodu šamanského bubnování zvolna dostáváme mezi přehledné riffy a šmrncovní groove metal. Zpěvák zpočátku balancuje mezi několika polohami a zřejmě neví, která je pro něho ta pravá. Chvíli drásá mandle, zapojí i docela slušný growl, pak se ale nechá přemluvit k čistému a procítěnému zpěvu. I samotná skladba se chvílemi nese ve volnějším programu, uslyšíme akustickou kytaru, rozvolněné tempo. Tady se ještě hezky orientuje, ptáček k tomu cvrliká. Když v dalším dějství slyším zpívat Petera Steela, tak se osypu. Nevím, kdo v tu chvíli stál za mikrofonem, ale ta podobnost až zamrazí. V Inner Cycle je těch asociací víc, Pearl Jam, Sad Harmony… Seskupení dojmů tak nesourodých, že z toho jde hlava kolem. Bohužel se tím vyznačuje celé album. V následujících minutách to budí velmi rozhárané pocity.

 

Mantra jsou na jednu stranu tvrdí až běda, berou si hodně z melodického death metalu, rádi přidají frťana mathcoreu, kdy se rozsekají ve spleti unáhlených rytmů. Do toho se pak stále snaží naroubovat melodické vsuvky, které někdy hraničí s avantgardním pojetím problému.

Jaksi za okrajem jsou podivné tribální rytmy a popěvky, které sem přibyly kdoví z jakých etno koutů. V titulní písni zazní flétna, což mě prvně vede k myšlence, že se podíváme pod sukni folklóru a tradicím, avšak brzy se vracíme do podobně zkomolené tvorby jako v předchozích skladbách.  Vším tímhle montováním se struktura desky stává rozbitou a nefunkční hříčkou velkých ambicí. Problémem je někdy i délka vybraných sekvencí, které jsou natahovány k hranici trpělivosti. Finále závěrečné Dead Suns budiž varováním pro ostatní.

 

Z alba mám pocit, jakoby se muzikanti točili v kruhu a bloudili ve svých krkolomných schématech.  Jestli za to může střet více skladatelských entit, nebo jen snaha o zajímavou nahrávků, není až tak podstatné. Laniakea je každým pádem krok do nejisté prázdnoty.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky