Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Marasme - De Llums I Ombres

MarasmeDe Llums I Ombres

Bhut28.5.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Zaujmout minimem se Marasme rozhodně povedlo. A občas dají vzpomenout na islandské solitéry Sólstafir nebo americké spřízněné duše Inter Arma.

Dopřát si dobrý sludge není nikdy na škodu. Zvláště ne tehdy, když je onen žánr uchopen trochu originálně a svérázně. Třeba zrovna tak, jak to dělají Španělé Marasme, kteří letos v březnu vydali svou druhou desku De Llums I Ombres. Album to, pravda, není nikterak převratné, ale rozhodně ne obyčejné.

 

Už podle názvu kapely je patrné, že hudba bude pěkný marast. Muzika se brodí blátivým terénem a přitom ukrývá nemálo energie. Co mi však při prvním kontaktu s touto deskou přišlo jako výrazný zádrhel a mantinel, je použitý zpěv. Vokalista Jeroni Sancho zde totiž frázuje jako zarytý hardcorista, čímž se na mysl neohrabaně dere myšlenka, že hudba bude inklinovat k patvaru metalcore. Nehodlám tvrdit, že je jeho hlas špatný, ale jednoduše se pro danou hudbu nehodí. Zvolnění a menší divoké nasazení by jistě bylo větším přínosem, což by snad i lépe vyzdvihlo naléhavost dané pasáže. Občas se i zadaří, ale po většinu hrací doby se účinek lehce rozjíždí. Rozhodně to chce čas, aby mohlo album uzrát. Osobně už se s ním peru docela dlouho, nechtělo se mi totiž zatratit jinak silnou muziku, kterou dokáže kapela nabídnout.

 

Hudba samotná dokáže však oslovit daleko více a rozhodně není třeba se k ní tak složitě prokousávat. Stačí vyslechnout instrumentálku Endins, která naplno otevírá řemeslné možnosti svých hráčů. Je to pomalejší věc s krásnou gradací a živým dějem. A přesně tak fungují i ostatní kousky. Jsou energické a dýchají. Písně dokážou vrstvit nápady a rozvíjet jejich okvětí, přičemž si vystačí v podstatě s málem. Není třeba žádných doplňkových kláves, samplů, prostě jen hrubý sludge, kde největší slovo mají kytary. Právě jejich zvuk dá občas vzpomenout na islandské solitéry Sólstafir nebo americké spřízněné duše Inter Arma. Bahnitý zvuk nástrojů pak dodává celému vzezření na patřičné atmosféře, která si nebojí hrát sama se sebou. Teď mám hlavně na mysli zvláštní vrnění baskytary nebo různorodé skřípění kytar. To samozřejmě dává tvář tomuto žánru, ale ne každou skřípějící elektriku lze nazvat sludge metalem.

 

 

Dovedu si představit, jak by vypadal koncert téhle smečky. Upocený klub v ponurých barvách, kde horko lze snad i nahmatat a do toho plíživé tóny sludge metalu, které pozvolna gradují a válí jedno úžasné sólo za druhým. Jde o pocit okouzlení a uhranutí hudbou. Zaujmout minimem se Marasme rozhodně povedlo. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky