Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Marasme - De Llums I Ombres

MarasmeDe Llums I Ombres

Bhut28.5.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Zaujmout minimem se Marasme rozhodně povedlo. A občas dají vzpomenout na islandské solitéry Sólstafir nebo americké spřízněné duše Inter Arma.

Dopřát si dobrý sludge není nikdy na škodu. Zvláště ne tehdy, když je onen žánr uchopen trochu originálně a svérázně. Třeba zrovna tak, jak to dělají Španělé Marasme, kteří letos v březnu vydali svou druhou desku De Llums I Ombres. Album to, pravda, není nikterak převratné, ale rozhodně ne obyčejné.

 

Už podle názvu kapely je patrné, že hudba bude pěkný marast. Muzika se brodí blátivým terénem a přitom ukrývá nemálo energie. Co mi však při prvním kontaktu s touto deskou přišlo jako výrazný zádrhel a mantinel, je použitý zpěv. Vokalista Jeroni Sancho zde totiž frázuje jako zarytý hardcorista, čímž se na mysl neohrabaně dere myšlenka, že hudba bude inklinovat k patvaru metalcore. Nehodlám tvrdit, že je jeho hlas špatný, ale jednoduše se pro danou hudbu nehodí. Zvolnění a menší divoké nasazení by jistě bylo větším přínosem, což by snad i lépe vyzdvihlo naléhavost dané pasáže. Občas se i zadaří, ale po většinu hrací doby se účinek lehce rozjíždí. Rozhodně to chce čas, aby mohlo album uzrát. Osobně už se s ním peru docela dlouho, nechtělo se mi totiž zatratit jinak silnou muziku, kterou dokáže kapela nabídnout.

 

Hudba samotná dokáže však oslovit daleko více a rozhodně není třeba se k ní tak složitě prokousávat. Stačí vyslechnout instrumentálku Endins, která naplno otevírá řemeslné možnosti svých hráčů. Je to pomalejší věc s krásnou gradací a živým dějem. A přesně tak fungují i ostatní kousky. Jsou energické a dýchají. Písně dokážou vrstvit nápady a rozvíjet jejich okvětí, přičemž si vystačí v podstatě s málem. Není třeba žádných doplňkových kláves, samplů, prostě jen hrubý sludge, kde největší slovo mají kytary. Právě jejich zvuk dá občas vzpomenout na islandské solitéry Sólstafir nebo americké spřízněné duše Inter Arma. Bahnitý zvuk nástrojů pak dodává celému vzezření na patřičné atmosféře, která si nebojí hrát sama se sebou. Teď mám hlavně na mysli zvláštní vrnění baskytary nebo různorodé skřípění kytar. To samozřejmě dává tvář tomuto žánru, ale ne každou skřípějící elektriku lze nazvat sludge metalem.

 

 

Dovedu si představit, jak by vypadal koncert téhle smečky. Upocený klub v ponurých barvách, kde horko lze snad i nahmatat a do toho plíživé tóny sludge metalu, které pozvolna gradují a válí jedno úžasné sólo za druhým. Jde o pocit okouzlení a uhranutí hudbou. Zaujmout minimem se Marasme rozhodně povedlo. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky