Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Marduk jako ultimátní bodnutí nožem do žeber katolíků fungují skvěle. Morbidita, drsný antireligiózní postoj a blacková klasika vzešlá z raných devadesátek. Když jsem tuhle kapelu objevil a pomalu se s ní sžíval, asi z žádné nešlo tolik nenávisti ke všemu svatému. A to mi přišlo nadmíru sympatické a špatné, protože podobně špatný názor na všechny klášterní existence mám v sobě odmalička silně zakořeněný. Musím se ale přiznat, že přes všechna kultovní alba devadesátých let, zejména pak Nightwing a Panzer Division Marduk, jsem k těmto démonům začal více tíhnout až s příchodem zpěváka Mortuuse. Tedy od roku 2004 a alba Plague Angel. Jeho hrdelní projev uctívám, a když ho v těžce pochodujících skladbách na Rom 5:12 uměl zpomalit a ještě více zbrutalizovat, byli u mě Marduk numero uno. Tohle je ta pravá vokální kastrace všech ideálů, všech těch úchylných šiřitelů svátosti boží. Jejich sečtené dny, surovost v pravém slova smyslu.

Mortuus a Marduk, tohle spojení platí už skoro dvacet let a s Memento Mori taky sedm alb. Říci ale, že vše od 2004 se Marduk dokonale povedlo, je blbost. Jsou tam hlušší místa a jejich názvy nechť si každý dosadí sám. Kapela zvukově narostla, zmohutněla. Stylově pokročila, vyzkoušela si nové postupy, ale to gró zhýralé misantropie zůstalo. Je taky pravda, že albům Serpent Sermon a Frontschwein jsem nevěnoval tolik pozornosti, jakou by si asi zasloužila, ale vše jsem si vynahradil na Viktoria. Právě proto, že někteří už lámali hůl a vinili kapelu s jisté vyčpělosti. Druzí zase poukazovali na militantní odcizení jako na hlavní poselství této desky. Každopádně s Viktorií nemám problém, ale to teď nechme stranou. Nově je venku patnáctá řadovka Memento Mori. A na ní se Marduk předvádí ve velmi dobré kondici. Novinka je až na dva songy výhradně rychlá až zběsilá deska, která jako by spojila to nekompromisní z let devadesátých s chladným a dejme tomu industriálnějším soundem nového milénia. Memento Mori jsou praví a necitliví Marduk. Maršující a špinavá škodná, které není a nikdy nebude nic svaté. 

První tři skladby dokládají jak útočné Memento Mori je a Shovel Beats Sceptre pak zase názorně předvede, že jim není cizí ani zpomalená brutalita, jako za časů Rom 5:12. Začátek desky je jedním slovem brutální. Člověk se ani nenaděje a najednou zjistí, že už sviští věc s názvem Blood of the Funeral. Jde to rychle, tlak je velký. Deska ukazuje jak je nasáklá pohřební a chladně majestátní atmosférou. K pomalému tempu se vrátíme až na konci, pro tento moment mu odzvonilo. Dál se jede s pedálem na podlaze, což u předposleední Red Tree Of Blood začne svádět, že už to není kam posunout a že už je to všechno až moc. Ale ani tahle skladba není mimo. I ona, a album celkově, je protkána monumentálními efekty, za které by se nemuseli stydět klasické martial kapely, jako třeba Arditi. Vzájemná náklonnost obou těles je navíc známá. Zmínil jsem, že pomalejší skladby jsou dvě. Tou druhou je závěrečná As We Are, lopotně pochodující studená nostalgie, ve které si najdou své místo i melodie. Kus těch pravých severských se deskou proplétá samovolně, jako například v jinak dost impulzivním kousku Coffin Carol. Krutě vedená věc, které v závěru nechybí odvaha poslat kytary tím pravým směrem epických vichřic.

Ale pak jsou tu zase ty pocity odcizení. Minimálně na začátku jinak další surové vypalovačky Marching Bones. Ta se pak převtělí do mnohem radikálnější industrializace Year of the Maggot. Pořád jsme ale u toho, jak velmi rychlý sled skladeb dobít tím správně rouhavým adrenalinem. Tady si myslím, že se Marduk trefili parádně. Vše je nastaveno tak akorát, nic neohýbá již tak pokřivený materiál a nečiní jej zbytečně teatrálním. Album samo o sobě má velkou energii. Je to výbušná směs, ve které není místo na oddych ani slabé věci. Kostra Memento Mori je brutální, mrtvolná a nehumánní. Pamatujme, že jsme smrtelní a Marduk nám předkládají svůj význam těchto slov. Může se zdát, že v druhé polovině alba divizi trochu odejde poutavost a staví prostě na rychlosti, ale je to jen zdání. Ta první čtveřice skladeb je prostě hodně silná a určující.

Nesmím zapomenout na novice na bubenické sesli. Je jím Simon Schilling a jeho kulometné umění si lze vychutnat právě v těch nejrychlejších pasážích desky. Muž na svém místě. Kapela na nové nahrávce působí už jen jako trio a to i na oficiálních fotografiích. Basák Devo Andersson se stáhl do role hosta a byl kapele k dispozici samozřejmě i coby studiový mág, tady se pořádky nemění. Noví Marduk jsou sladění, studení a nehrají jen na efekt a nepřehrávají, jak se jim v minulosti také občas stávalo. Jsou dál jedním z největších jmen black metalu a synonymem nekompromisní severské krutosti. Chladné a militaristické anihilace. Nové album Memento Mori obstálo se ctí, kapela je ve formě.