Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Marilyn Manson - Portrait of an American Family

Marilyn MansonPortrait of an American Family

Jirka D.7.2.2011
Zdroj: CD (# IND 92344)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Silně negativně a emocionálně laděná deska, která dala jasně najevo, s kým bude muset Amerika v budoucnu počítat. Protipól americkému snu, zrcadlo, které MM nastavili všem, kteří se nechtějí dívat. Dobře odvedená spolupráce s Reznorem, svým výrazem agresivní a ostrá rocková hudba s industrial feelingem, provokativní texty a doprovodné skandály katapultovali kapelu do uší větší části světa.

První plnohodnotné album reverenda Mansona a kol. je na světě. Portrét americké rodinky si před spatřením denního světla prožil lehké producentské porodní bolesti, ale přepracování materiálu se vyplatilo a na světě zakřičelo první dítko z manželství Manson & Reznor a nutno uznat, že křičelo z plných plic a ani po necelých sedmnácti letech mu mnoho dechu neubylo.

 

Jak už to u mnohých kapel bývá, v první nahrávce se odrazil především postoj k okolnímu světu, názor na své bezprostřední okolí i a vztahy k lidem jako takovým; a většinou o žádné přehnané kamarádství nešlo. Nejinak tomu je na tomto albu - Portrait konkrétně reflektuje americkou společnost a zcela nemilosrdně se snaží prokázat, že něco není v pořádku. V bookletu lze najít vysvětlující informaci:

 

„You spoonfed us Saturday morning mouthfuls of maggots and lies disguised in your sugary breakfast cereals......We are what you made us. We have grown up watching your television. We are a symptom of your Christian America, the biggest Satan of all. This is your world in which we grow. And we will grow up to hate you.“

 

V písních jsou zakomponovány různé vsuvky, samply a odkazy na kulturní pozadí ve Státech (ukázky z filmů, knih, rozhovory význačných osob apod.), které ovšem Evropan neznalý místních poměrů asi moc neocení, o tuto část jsme prostě ochuzeni. Co ovšem je vidět a hlavně až živočišně cítit, je nenávist a zloba, která byla vložena do textů skladeb. Překládat něco podobného nepřináší zrovna chvíle plné pohody a i když spoustu věcí mi stejně uniklo (nespisovná americká angličtina se spoustou dvojsmyslů), i tak výsledek stačil k vyčerpání všech mých pozitivních sil toho dne.

 

Rozpolcenost osobností členů kapely se neprojevila pouze ve volbě pseudonymů, ale i v bookletu desky. Titulní stránku obsadila typická, spokojená americká rodinka, která své chvíle plné rodinného tepla tráví v pohovce s pivem, cigárkem, nějakým duchaplným programem v televizi a hlavně úplně prázdnou hlavou; obrázek to celkem idylický, kde si loutky nic moc nezadají s českým kašpárkovským divadlem. Stejně veselé figurky se nachází uvnitř alba, hned vedle přízraku Mansonova a dítěte s injekční jehlou. Pak už se jenom střídají lízátka s kostlivci a dalšími temnými veselostmi; a mezi tím se prolínají ony naštvané texty a fotky jejich zvrhlých tvůrců.

 

Kdo by měl z výše napsaného pocit, že hudba musí být neskutečně divoká jízda, která podpoří textový obsah a vytvoří tak nelítostný karabáč tvrdě a pravidelně dopadající na záda všech bezvěrců a průměrných, nic nechápajících Amíků, byl by od pravdy mírně vzdálen. Celé album se odehrává spíše v pomalejším, místy snad středním tempu a důraz je kladen především na Mansonův vokální projev, který je o to sugestivnější (mnohdy balancující až na hranici rapového vyznění), a který se vám dostane pod kůži rychle a ostře. Ostatní muzikanti vytváří dobře fungující a místy i dost nápaditou hudební „kulisu“, před kterou si Manson hraje svoje divadýlko. Skladby mají běžnou písňovou formu, kompoziční experimenty se příliš nekonají; jasný refrén, něco málo mezi, sem tam zajímavé sólo pro kytaru a vše dohromady posazené do drásavějších a syrovějších poloh. Celek je zahalen do mírně elektronické nálady, o kterou se dost pravděpodobně postaral Trent Reznor. Jeho práce je z alba cítit docela hodně a musím uznat, že v jeho osobě měl MM až hříšné štěstí, protože za jeho produkce se z lokální bandy Spooky Kids stala světová superstar MM.

 

Rozebírat tu jednotlivé skladby nebudu, album je z tohoto pohledu vyváženou záležitostí, s jistým množstvím skladeb průměrných, již sešlých časem a sem tam s nějakým povedenějším kusem (Lunchbox, Cake And Sodomy nebo Get Your Gunn), který žije do dnes a stále má co říct. Mou obzvláště oblíbenou je ale Dogma, která díky povedenému kytarovému riffu a jednoduchým, ale účinným bicím dobře utočí na mou smyslovou soustavu a nutí souhlasně přikyvovat do rytmu. Stačí vyzkoušet…pěkný bigbeat…

 

Album, které přečkalo dobu, ke kterému se rád vracím a vzpomínám. První Mansonův krok k lepším zítřkům, který zvládl důstojně a s nadhledem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky