Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Marilyn Manson - The Last Tour on Earth (live)

Marilyn MansonThe Last Tour on Earth (live)

Jirka D.29.3.2011
Zdroj: CD (# 4905242)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: U této desky je těžké posuzovat pouze hudbu odděleně od vizuálního projevu. Pódiová show (a samozřejmě i ta zákulisní) k Mansonovi patří skoro víc jak samotná muzikantská tvořivost a tak se snadno může stát, že místo hudby budeme hodnotit všechny ty šaškoviny s ní spojené.

Psát recenzi na live album mi přijde přinejmenším zvláštní, skoro stejně tak podivné jako album samo o sobě. Na koncerty se má chodit a pak případně sepsat report, koukat se na pořízené fotky a všem říkat, jakou mají smůlu, že TAM nebyli a JE neviděli; doma přehrávaný záznam asi nikdy nebude to pravé, atmosféra koncertu se na kompaktní disk snad ani zaznamenat nedá a nebo jen v omezené míře. Z tohoto pohledu by možná šla živá deska hodnotit – jak dokáže navodit atmosféru koncertu... Jenže já tam nebyl a tak nevím, k jaké metě se máme blížit. No, asi z těchto důvodů live desek ve sbírce moc nemám, vlastně jich je málo ... hodně málo ... slovy čtyři ... nebo tak nějak. Živě na dvou nohách od Pearl Jam, závěrečné vystoupení Rage Against The Machine, lahůdku od Pink Floyd, no a Last Tour On Earth od Marilyna Mansona. Celkem nesourodá sbírka, když se na to tak dívám ... ještě mě nikdy vlastně nenapadlo se nad něčím podobným zamýšlet.

 

Dnes jsme tu kvůli Mansonovi, takže i když by žebříček uvedených alb byl asi poskládaný jinak, pro tentokrát vítězí Marilyn. Album vyšlo v listopadu roku 1999 a svou náplní čerpá z právě ukončeného turné Rock Is Dead Tour. Jak už název napovídá, jednalo se o propagační tour k zatím poslednímu albu Mechanical Animals vydanému v roce 1998 a z celkových čtrnácti skladeb obsažených na live-desce přispělo dílem logicky největším – pěti položkami. Vedle hitů Rock Is Dead a The Dope Show se prosadily i písně Great Big White World, The Last Tour On Earth a I Don´t Like The Drugs. Samozřejmě nemohly být opomenuty ani díla z Antichrista a tak po úvodním intru je ke slyšení The Reflecting God a ke konci nahrávky tři po sobě jdoucí Antichrist Superstar, The Beautiful People a Irresponsable Hate Anthem. A když už jsem se pustil do výčtu tracklistu, pro úplnost uvedu, že se dostalo i na Get Your Gunn a LunchboxPortraitu a samozřejmě na největší cover-hit Sweet Dreams s nádherně pekelným závěrem, který je přiléhavě nazván Hell Outro. Na tomto místě nelze nepochválit produkci za výsledný zvuk desce. Na jednu stranu je z nahrávky dobře slyšet atmosféra koncertu a na stranu druhou se nejedná o typický zahuhňaný živák. Se zvukem si někdo dal opravdu práci a výsledek je dobrý.

 

Teď by asi bylo třeba vrátit se k prapůvodní otázce – jak album tohoto typu hodnotit? Jestli jsme si stanovili kritérium „zachycení atmosféry koncertu“, tak v tomto ohledu mám pocit dobře odvedené práce. Při poslechu nabíhají asociace na vystoupení celkem samy od sebe, představivost pracuje na plné obrátky a výstup z reprobeden vás rozhodně klidnými nenechá. Ale do jaké míry je to dáno umným provedením nahrávky, nebo vším tím mediálním atakem okolo (kdo by nečetl aspoň nějaký článek, neviděl nějaké fotky, že?), to opravdu říct nedokážu. Zvukový materiál je doprovázen neskromně zpracovaným bookletem, výsada, kterou mě Manson vždy dokázal potěšit. Papírem ani barvičkami nikdy nešetřil, takže výsledek, pokud se srovná s vaším osobním vkusem, nikdy neurazil. Jak moc jsou vám příjemné fotky podivně zmalovaných chlapíků v ještě podivnějších kostýmech (pamatujete Mansona coby pavoučí potvoru na těch chůdách?) už nechávám na vašem (ne)vkusu, je potřeba si asi uvědomit, že cílová skupina není středoevropan s počítačem a vypalovací mechanikou, ale americká společnost, kterou rozhýbete a upoutáte pouze pořádným US-shockem. Kdyby stál Manson na pódiu v oškubaných kalhotách a s riflovou bundou, která má na zádech lihovkou napsáno Kabát, asi by zůstal celý život Brianem Warnerem.

 

Místo toho tu máme reverenda Mansona, který to s lidmi umí, dokáže ovládat masy (viz například začátek I Don´t Like The Drugs), takže buďme rádi, že se dal na muziku a nezačal dělat kariéru politika ... kdo ví, jak by to celé nakonec dopadlo.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky