Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ranní mlžný opar, slábnoucí zdroj tepla a svitu jen neochotně se probouzející ke každodenním povinnostem s čím dál tím větším zpožděním, listy stromů ztrácející svůj chlorofyl, jeleni ztrácející své zábrany, srnky ztrácející svou nevinnost… čas pro Marka Lanegana a jeho půl roku starou (novou) desku. Po několika seznamovacích dýcháncích v průběhu jarních a letních dní, voňavým kvítím, hmyzím bzučením, ptačím štěbetáním a optimistickým pohupováním teplého vánku naplněných, konečně nastávají odpovídající, vhodné, podmínky, abychom si společně s „chrličem“ vyčlenili pár chvil uprostřed působivých, nikterak rušivých, atmosféru dotvářejících, kulis. 

Hudba Marka Lanegana tak nějak přirozeně doprovází období bez slunečního svitu a nástupu plošného očkování proti chřipce. Symbióza. Tentokrát však necváláme v diskotékovém rytmu obtěžkaném záhrobní zatuchlinou, ale korzujeme v antracitovém obláčku pochmurného vypravěčství. Mark sází víc na jistotu. Mantinely jsou dány posledníma dvěma alby. Průnik nastaven vice ve prospěch staršího bratříčka. S výjimkou přestávkové „císařské“ vzpomínky na čas strávený ve společností královen Joshe Homma a jednoho růžku zlehka nacucaného post-rockovým šmrdlikáním. Nehrajeme si na Mogwai nebo Explosions In The Sky, nicméně svrchník model 2017 disponuje knoflíkem od společného krejčího jménem Drunk On Destruction.

Méně syntetických ozvěn, více atmosféry a kompaktních pozadí bez obtisklé palety celého barevného spektra. Šedá vévodí. Mark vévodí šedé. S jistotou, bez zaváhání. Avšak povýšit ji do nebeských výšin, ani pohřbít k rozpáleným kotlíkům a pilníkům na kozlí rohy se ani tentokrát nedaří. Gargoyle znovu stojí v pozadí Blues Funeral. Hodně na těsno, ale přeci. Což není nadávka, ale poklona. Rozjímací, dojímací i tlukot srdce zrychlující komponenty jsou přítomny bez nádechu nepatřičnosti. Žádné vyčnívající plaňky ale svou zostřeně zhoblovanou špičku do prostoru troufale nevystrkují. Hezky pěkně v lajně a žádné zbytečné odchylky… což byl v zásadě důvod, proč Gargoyle zpočátku neupoutalo mou pozornost. Nechat odkvést, uzrát, spadnout a ve stádiu obnovy znovu uchopit z jiného úhlu… u pana Lanegana se vyplatí počkat na správný okamžik pro hledání beze spěchu, postupné rozkrývání a užívání si společnosti zachmuřeného parťáka. Gargoyle nesrazí náhodné zvědavce na pozadí, nezpůsobí nevratné protažení čelistí, nezapříčiní vznik němého úžasu, ani oddělení očí ze svých lůžek. Jeho nevtíravá přítomnost přesto těší a obohacuje. Dokonalá příprava na First Day Of Winter.