Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Master

Master's HammerVracejte konve na místo

Victimer4.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Domyšlenější a temnějšího dílo z kategorie velebených mistrů svého řemesla. Jak tématicky, tak personálně výživné zalévání příbytků mrtvých příbuzných.

Vracejte konve na místo. Tak stojí psáno na upozorňující tabulce nejednoho venkovského krchova. Tak bylo psáno na jednom z míst posledního odpočinku, když se tudy procházel Franišek Štorm. Tento pořádek zaručující nápis mu natolik utkvěl v paměti, že byl přesvědčen ho použít jako název nového alba českého klenotu black metalu MASTER´S HAMMER. Ano, legendární mistři černého řemesla jsou po dvou letech zpět. "Mantras" tedy odsuňme do minulosti a nechejme rozeznít čerstvou konevní mystiku.

 

Hlavní strůjce hřbitovně experimentálního black metalu Franišek Štorm tentokrát nespolupracoval se všemi členy kapely, ale obrátil se na pomoc Blackieho, Honzy Kapáka, Joe Harpera k mé radosti také na frekvetovaného návštevníka asijských pissoárů Necrococka. I když ten není co do hudebních příspěvků tak výrazný. Výsledkem je pak skvěle nazvučené hutné dílo disponující velkým nadhledem a připomínkou starých rituálních časů. Novinka je opět experimentálním kouskem, ale rozpětí těchto, černý kov překračujících vlivů, není tak markantní jako tomu bylo u předchůdce. "Mantras" je jistě záslužným albem obnovené diskografie našich předních okultistů, ale díky nadvládě odletů mimo žánr, jsem měl občas pocit, že neposlouchám jen jednu kapelu, ale dvě a to mě mátlo. Přesto jsem na něj nazanevřel, nebylo ani proč. Aktuální průvodce kropící tématikou působí daleko pevněji a drží více při sobě.

 

"Vracejte konve na místo" není jen comebackovým albem č.2, ale materiálem, který má skutečnou sílu a podmanivost a můj názor je ten, že svého staršího sourozence ve většině faktorů předčí. Působí dotaženěji, přesvědčivěji a není to jen celkově metalovějším feelingem. Ano, jistě jsou tu místa, která svým rouháním připomenou starší opusy, ze kterých dodnes všichni zainteresovaní ejakulují sémě kultu a odvolávají se na ony časy počátku devadesátek. Také je ctím a také je tu cítím, jsou tu prostě opět s námi. Ovšem letopočet pokročil, smysly a pochody domanínského typografa jakbysmet, na místě se tedy nestojí a vše je vychystáno v tendencích dneška. Nové album sype své trumfy jeden za druhým, není z něj párán přehnaně vatózní matroš a není ani házen v hrstech do davu. Alespoň v drtivé většině. Semknuté, experimentálně tvrdé, dominantně přímé a podmračené - takové je konevní poselství z hřbitovů rozličných krajů.

 

Musím dodat, že vedle velmi povedené kresby na obalu je vše v naprostém pořádku také v novém designu webu, doprovodných fotografiích a o nových textech ani nemluvě. Ty netřeba nějak připomínat, natož mátožně představovat. Tahle Františkova priorita je kapitola sama pro sebe a stejně tak aktuální lyrika nabízí mnoho kouzelných obratů jazyka českého. Ostatně byl to právě styl Františkova psaní, který mě trvale infikoval a vedl mě. Proč to nepřiznat... Suma sumarum - "Vracejte konve na místo" je živelným organismem, překračující nejedno dílo z jejich minulosti, ale mluvit o něčem extra výjmečném mimo chápání, asi také není na místě. Přítomná epizoda s funerální aurou jest nezaměnitelnou, v kontextu s českou konkurencí hodně vepředu a svým originálním přístupem pak jedinečnou. To je nezpochybnitelný fakt, byť se budou názory na ni opět různit. Já jsem ovšem své konve vrátil kam patří a vím tedy o čem píši.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky