Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mastodon - Hushed And Grim

MastodonHushed And Grim

Jirka D.12.8.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Jednodušší, hodně dlouzí a poněkud méně přesvědčiví Mastodon.

Náhled na Mastodon má nejspíš každý nastavený podle toho, v jaký moment tuhle kapelu zachytil. Asi jinak se na ně bude dívat někdo, kdo s nimi začínal u desek Leviathan (2004), Blood Mountain (2006) a vrcholil společně s Crack The Sky (2009), a jiný přístup bude mít ten, kdo svou zkušenost zahájil společně s The Hunter (2011) a pak pokračoval výletem kolem slunce a s písečným císařem. Byť z následujícího textu asi bude docela dobře zřejmé, kde leží těžiště mých osobních priorit, přece jen bych se nerad uchyloval k jednoduchému hodnocení „lepší před x horší po“, případně naopak. Mastodon a jejich vývoj v čase je poměrně unikátní příběh, který dle mého nelze soudit prostým černo-bílým přístupem a když si člověk uvědomí, co všechno tahle kapela zvládla za 22 let svého fungování, není na místě nic jiného než uznání a pokora.

 

V pořadí osmé album Hushed and Grim vyšlo loni v říjnu a pomalu mu táhne na jeden rok, což se může zdát příliš dlouhá doba na to se o něm vyjadřovat, ale v tomto případě jsem si to protáhl zcela záměrně. Tehdy na podzim jsem si ho pouštěl hodně, ale na chuť v tom smyslu, že by nabízelo nějaké vyloženě labužnické hudební hody, jsem mu přijít nedokázal. Dal jsem čas jemu i sobě, uložil ho k ledu, hlavu přemazal dalším kvantem nové i staré muziky a aktuálně se k němu vrátil. A nic. Tedy alespoň nic velkolepého.

 

Mastodon band

 

Mastodon podle toho, jak je slyším já, pokračují dál ve zjednodušování své hudby, dál rozevírají náruč mnohem širší základně fanoušků, jsou čitelnější, písničkovější, víc rockoví než metaloví a jestli se ještě ze setrvačnosti u jejich žánru uvádí přívlastek progresivní, myslím, že je na čase ho odstranit. Na jednu stranu to může vypadat jako kritika, ale na stranu druhou to může (a možná musí) být zcela přirozený vývoj a směr, jehož základy položila deska The Hunter a ty další jej dál prohlubovaly a rozvíjely. Nutno dodat, že i rockovější polohu Mastodon zvládali skvěle a s nadhledem, s jejich typickou samozřejmostí propojující složitost s hravostí, s přirozenou melodičností na podkladě složité rytmiky a skvělé souhry obou kytar.

 

V podstatě to samé by se dalo napsat o aktuální desce, která používá všechny známé a vyzkoušené zbraně a od prvních vteřin z nich pálí ostrými hlava nehlava. Úžasně chaotické bicí, kytary na steroidech a přitom celek vypadá jako jednoduchá písnička o životě. V tomhle jsou Mastodon skvělí a patří k malé menšině kapel, které dokáží technicky vytříbenou hrou nezastínit jasnou a uchopitelnou hudební myšlenku a tu pak prodat dál. Kdo chce, může v tom hledat pouze skvěle napsaný song pro oddech a může být nadmíru spokojen. A kdo chce víc, může jít do hloubky a začít rozebírat. Příležitostí najde dost.

 

Jenže vedle toho, že Mastodon naprosto přirozeně ctí svoje vlastní kořeny a suverénně servírují nápadité hudební a instrumentační menu, na mnoha místech z toho menu odstraňují nejzajímavější ingredience a celek zjednodušují na oběd o dvou chodech. Jednoduché zpěvné pasáže s poněkud triviální hudební myšlenkou (Skeleton of Splendor) nabývají na stále větší intenzitě a jeden by mohl nabýt pocitu, že jich je místy až příliš. Začátek desky tomuto přístupu zdatně odolává, ale i tak už ve skladbě The Crux lze najít pasáže, které ukazují Mastodon zjednodušené do rozměru unylého love-songu. Není to přes míru, zavčas se zase zvedne vítr a opře se do plachet energií nadopované skladby, a kdyby zůstalo jen u jednoho dvou případů, bylo by všechno v nejlepším pořádku. Jenže nezůstane.

 

 

Mastodon mnohem víc sází na přístupnost a snadnou vstřebatelnost, na jasnou formu sdělení a to, že pod tím schovávají obrovský kus práce, se oceňuje se z pohledu fanouška Crack the Sky stále složitěji. Sickle and Peace je skladba kostrbatá a v závěru nezáživná, Teardrinker až příliš vlezlá a závěr desky neukočírovaný a dlouhý až hanba. Při bližším pohledu se na desce až příliš mnoho času cílí na první signální a to, že by jiné kapely za něco podobného upsaly duši ďáblu, v případě Mastodon není polehčující okolnost. Samozřejmě nelze neslyšet, že i v těch nejvlezlejších pasážích je pořád nadopována obrovská spousta hudebních nápadů, ale přes všechnu skladatelskou samozřejmost se člověk neumí ubránit pocitu, že Mastodon podlézají až příliš. A že až příliš natahují samotnou desku, která při svém hracím čase dokáže solidně unavit.

 

Ke zvuku desky se vyjádřím jen stručně - nahrávku jsem si nekoupil a poslouchal ji pouze přes počítač na sluchátka, což je do jisté míry limitující, ale současně jsem přesvědčen o tom, že pořízením originálního nosiče jakéhokoliv formátu se na tom moc nezmění. Zvuk je jedním slovem napresovaný. Soustředěně se poslouchá těžko a naprosto přesně jej vystihuje pasáž z textu druhé skladby – I feel the pressure, protože přesně tak se celý poslech cítím. Na čtyři týpky je výsledek neskutečný tlak a vydržet jej celých 86 minut (sic!) je úkol pro mnohem odolnější posluchače, než jsem já. Netvrdím, že v minulosti Mastodon tomu někdy bylo líp (nebylo), stejně tak netvrdím, že je to úplná tragédie (od toho máme Baroness), ale jsem přesvědčen o tom, že prostoru pro zlepšení je strašně moc. Vzhledem k tomu, jak se v poslední době alespoň mírně začínají věci ohledně dynamiky zvuku posouvat k lepšímu, mají Mastodon hodně co dohánět.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky