Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kluky z Mawataki znám dlouho a skoro bych se nebál napsat, že od samých počátků. A nebál bych se jít ještě dál, protože kdysi dávno v hluboké pubertální historii jsem asi dvakrát viděl na živo i jejich prvotní inkarnaci S.A.N.T.A. Když o tom teď přemýšlím, všechna naše společná „setkání“ se odehrála na úrovni živého vystupování s ohromnou převahou velkomeziříčského Rockdepa a rudského Rudafestu, což může působit lehce podivným dojem, ale prostě je to tak. S o to větším napětím a samozřejmě i značným očekáváním teď přistupuji k jejich první, řekněme profesionální nahrávce, která se objevila na tomto smutném světě někdy v polovině loňského roku. Do vínku jí bylo dáno jméno Vlastní svět a distribuce svěřena českému vydavatelství Cecek Records.

Mawataki se prezentují hudbou vycházející z hard coru navíc obohacenou o netradiční prvky, především potom o nezvyklé nástroje, které by v podobné hudbě čekal jen málokdo. Tyto nezvyklé přístupy má na svědomí Gufík, který v plné jízdě zbytku smečky jemně rozechvívá struny mandolíny nebo z plna hrdla duje v didgeridoo. Výsledek se tak mírně posouvá od běžné žánrové produkce a když k tomu přidám i pomalované tváře hlavních protagonistů a lehce indiánský vzhled na promo fotkách, musíte před sebou vidět kmen Mawataki v celé své kráse. Pokud jste stále se svou fantasií na štíru, nezbývá nic jiného, než otevřít booklet alba, kde na poli dvanácti stran naleznete vše podstatné, co se v takovém materiálu má vyskytovat; tedy až na jména členů kapely ... nevím, proč zrovna tato náležitost byla vynechána. Uvedeny jsou rovněž texty (kapela skládá a zpívá v češtině, místy trochu kostrbatě, ale mnohdy naopak dost povedeně ... a čeština se cení!) a fotky všech šamanů kmene. Když přehlédnete či odpustíte pár překlepů a chyb, neustále častý symptom české scény, zbude vám relativně rozsáhlý a zajímavě zpracovaný doprovodný materiál, jehož rozsah v mnohém předstihne nyní tak rozšířená úsporná opatření některých vydavatelů.

Na kompakt bylo nahráno deset skladeb, z nichž jedna se tam objevila tak nějak navíc … ale k tomu se ještě dostanu. Oněch devět zbylých spojuje core-ová dravost a živelnost, vynikající energie a vždycky „něco navíc“. V prvních dvou skladbách (Nuda a Zlo) dostalo asi nejvíce prostoru z celé nahrávky právě didgeridoo, které místy hřmí se zarážející silou. Následující skladba Nedělní překvapení ukazuje kapelu zase v jiném světle, je pomalejší s výraznou melodií a poklidně houpavým rytmem, který je především na začátku skladby výborný. Ve výčtu těch silnějších písní nelze vynechat úderku Ohnivý poutník a dvě hodně povedené Horizont a Co přijde nacházející se až k závěru desky. Ona bonusovka zmíněná dříve nazývá se Wakantanka a pokud máte rádi instrumentální ethno-počiny Soulfly I – VII (nebo kolik), bude se vám líbit i tato. Výborná, autentická záležitost… Nicméně nelze pominout i momenty, se kterými jsem se zatím nesmířil. Záměrně říkám „zatím“, protože tato deska se po každém dalším poslechu posouvá a mění. Použít otřepané klišé „není to album na jeden poslech“ působí trochu blbě, ale tentokrát nelze jinak. Rozpačité dojmy prvního přehrání byly časem částečně rozptýleny na úkor stoupajícího pocitu spokojenosti. Přesto se stále nemůžu smířit se zvukem, který je takový ten „český“, plochý a hlavně neprůbojný. Škoda je i nelogického mixu v závěru jinak skvělé písně Horizont, kdy nad utichajícími kytarami zůstávají v prostoru trčet Paolovy kopáky. No a posledním, zatím nepřekonaným problémem je zpěv, který se v některých pasážích rozesetých v různých částech alba šroubuje někam, kde mi prostě nesedí … subjektivní záležitost, ale tak to prostě je. Tento „neduh“ odnesla asi nejvíc v ostatních směrech povedená skladba Cesta.

Vlastní svět je deska, která má bezpochyby své mouchy, ale rovněž se na ní dají najít mnohé momenty působící značně neotřelým a výrazným dojmem. Kapela Mawataki je jedna z těch, která si zachovává svoji tvář a její hudbu lze snadno rozpoznat mezi dalším materiálem; za všech okolností kráčí svou vlastní, strastiplnou cestou, což je v dnešním průměrném světě jev více než vítaný. Jsem rád, že po těch mnoha letech hraní, zkoušení a práce se zrodila deska, která má ambice vybojovat si své pevné místečko pod sluncem, která nikoho neurazí a dost možná přitáhne do kmene i nové indiány.