Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po dlouhé době jsem dostal chuť na něco nevšedního. Pro svůj speciální apetit většinou sahám do archivu ke starším a osvědčeným věcem, o kterých vím, že mě nezklamou a odvedou kus poctivé roboty. Nyní jsem hledal něco výrazného, co odvede moji pozornost zcela mimo cestu. Chtěl jsem cítit pálící strusku na ruce, slyšet industriální výskot nepozorných strojů a křik nevzdělaných obráběčů. Ani trochou nevšední elektroniky bych nepohrdnul, krása barevných diod mě okouzlila již na ponorném mixéru nebožky tety z Víru.

To vše a mnoho jiného může nabídnout vpravdě revoluční album Grand Declaration Of War norské ikony Mayhem. Deska natolik jiná, než co jsme byli doposud zvyklí dostávat, že mě to zvedlo ze židle. Ale v dobrém, já se jím nadchnul a ihned si ho pořídil. Ještě dlouho po poslechu jsem cítil pikantní dozvuk na patře, řádně pomotané myšlenky a festovní žízeň. Ještě dlouho mě svůdně šimralo v uších.

Grand Declaration Of War přišlo zároveň s novým tisíciletím a přineslo šok do řad zarytých příznivců Mayhem. Předchozí EP Wolf Lair Abyss představovalo „zmrzačené“ ve vrcholné pozici moderního blacku s prozatím jen letmými náznaky posunu progresivním směrem. Hlavní devízou alba byla rychlost a nervní disharmonie, vše pěkně zkomponováno ve stylu toho nejlepšího mizantropického blacku. Dodnes mám husí kůži při slovech „I´m the labyrint“, to je věčná síla. Poslední song na albu – Symbols Of Bloodsword – je potom skupinou prezentován jako Part I následující řadovky Grand Declaration…. Ta je poté dělena na Part II a Part III. Tedy už zde byly jisté náznaky, kterými stezkami se Mayhem budou pohybovat.

Vlastní „vyhlášení války“ je už zcela jinde než minulé kapitoly. Ihned je poznat, že to jsou stále Mayhem, ale odění do fazóny industriálně elektronické, se šerpou poklidného šílenství intimních mrzáků. Deska je uvedena postupně sílící, kolísavou kytarou, tolik typickou pro Mayhem. Tímto zvukem se podepisují jako pečetidlem. Ale už po malé chvíli se skladba rozjíždí do nových teritorií. Zní to jako hledání, pomalé otáčení se na rozcestníku, vždy krok jedním směrem a pak několik metrů na druhou stranu. Bubenický mistr Hellhammer udržuje pochodové tempo, vojsko maršuje a co chvíli padá do bláta pod tíhou kulometné palby. Píseň je hodně volná, nikam nespěchá, spíše svými rytmy hned zkraje vyhlašuje válku. To vše maniackým šepotem.

Ani druhá In The Lies Where Upon You Lay nás nesmete hluchou rychlostí. Maniac deklamuje, přednáší povolávací rozkaz zkomponovaný do vojenských rytmů, které tepou půdu rozličnými přechody a styly. Předvádí i svůj čistý hlas, který je mi velmi sympatický, má zvuk a příjemný tón. V jeho podání válku žeru a příští duben hodlám narukovat. Necrobutcherova basa vychovaně tlumí kvílivé úlety avantgardní kytary, která chytla zcela druhý dech. Geniální kapitolou je View From Nihil, part I a II. Do hlášení z plechového tlampače opět pochoduje rota špinavých vojclů, znenadání se vše zvrhne v blackovou sypanici první ligy. Skvělé nápady, jen těžkou popsatelné. Preludující kytara šíří šílenství zákopů, Maniac komentuje dění v první linii, dokud vše nezahubí výbuch. Podivností samou pro sebe, zcela se vymykající zbytku alba, jest A Bloodswort And The Colder Sun, part I a II. Opět. Šepot a elektronické rytmy, divé samply. Ani špetka metalu, či rocku. Koho to poslouchám, Portishead? Zelektrizovaný chorál vše dokonává za ruchu spadlých drátů.

Snad nejvěrnějším představitelem blacku a skladbou, kterou snad věrní konečně docení, je fantastická a pekelně rychlá Crystallized Pain In Deconstruction. I ta se hlásí k novému směru, je členěna komplikovaným rytmem a nervními vyhrávkami, ale k původní tvorbě má asi nejblíž.

Zmínka o hledání a rozcestníku kdesi na začátku, mimoděk vytane na mysli u deváté Completion In Science Of Agony, part I. Nejdelší záležitost, poklidné přemýšlení a právě ty výstřely na všechny strany. Maniac předvádí hysterii osamělého houbaře, kterému zkrátka nerostou. To Daimonion se opět skládá ze tří částí. První je opět přepychem vyzývajícím black, kde hodně prostoru dostává i čistý vokál. V této poloze je Maniac opravdu příjemným společníkem. Záhy však se mění ve řvoucí zdrogovanou trosku ničící sebe sama i druhé.

„I remember the future, a new beginning of time.“

Závěrečná  Completion In Science Of Agony, part II, škrábe do uší střednětempým rockem v čistě instrumentální podobě. Příjemný oddych po náletech, prach si sedá a je možno shlédnout škody na veřejné zeleni. Scenérie působí tragicky, jak zbytky vojenských jednotek vyklízejí pole. Zbytky pochodového rytmu, klokot probouzejícího se civilního života a plánování úklidu. Žádné pěkné vyhlídky, ale aspoň že už ty bomby nepadají.