Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Největším problémem této nahrávky je její zničující jednotvárnost. Kromě občasně zajímavé kytarové práce v mezích žánru a sem tam sóla, marně hledám zajímavou hudební myšlenku, která by mě vytrhla z pocitu všeobjímající nudy. Nic nepomáhají porůznu roztroušené vsuvky a jakési mezihry, které ale zanechávají spíše otázky, než že by činily celek zajímavější. A přitom deska začíná poměrně obstojně, alespoň první dojmy ze skladby „Temple of Hell“ byly a jsou takové, že mám co do činění se slušně šlapajícím a energickým metalem, u nějž jsou přídomky jako invence či progres samozřejmě tabu, ale standard bych s odřenýma ušima přiznal.

Jenže ještě během zmíněné první skladby nabývám dojmu kompozičního tápání, zbytečného natahování a poměrně malého množství nápaditosti na sedm minut muziky. A pak se to veze. Řečeno stručně a jasně – zbylá více jak půlhodina je to samé, absolutně, bez kompromisů a bez naděje. Jedna skladba jako druhá, třetí, čtvrtá, osmá, nepoznávám rozdíly a troufám si tvrdit, že ani nejsou (snad kromě intermezza "Saltatio Mortis"). Opakování motivů není matka moudrosti. Každý jednotlivý song by fungoval samostatně, ale osm stejných na jednom albu za sebou vytváří jednotvárný monolit, který je mi zatěžko přežvýkat.

Deska má přinejmenším zajímavě řešený zvuk, který je hodně inspirovaný u industrial metalových kapel, především pak u Fear Factory (někde v období Archetype – Transgression, bohužel) a konkrétně bicí se půjčují zcela nepokrytě, i když úrovní provedení o pár levelů níž. Zvuk bicích je vůbec tragédie, ať už je výsledek přetažen přes triggery nebo udělán zcela v péči softwaru (nedokážu posoudit), bubny zní nepřirozeně, v mixu dominují ubíjejícím způsobem (hlavně virbl), a naproti tomu „činely“ aby člověk pohledal. Jejich party jsou napsány jednoduše až primitivně, pro každou skladbu stejně a evidentně je netvořil bubeník. Zvuk nahrávky je jako celek notně slisovaný a ořezaný, situace standardní, ale určitě ne příjemná.

Koncept alba je dle promo materiálů jednoduchý: „cesty lidských osudů jsou spletité, ale všechny vedou do pekla“, což se odráží v názvu desky, v grafickém řešení úsporného bookletu a samozřejmě v textech – peklo, bůh, ďábel, bolest, krev a zmar. Myšlenka rádoby hluboká, ale i hluboce hloupá. Navíc je to klišé už nesčetněkrát omleté a v dnešní době působící spíše trapně než důvěryhodně. Možná v tom je problém celé téhle nahrávky – drží se zaběhlého, přebírá, co už bylo a nesnaží se hledat vlastní cesty. Respekt ke skutečnosti, že jde o dílo jediného tvůrce, bohužel nestačí. Úvodní vteřiny alba patří zpěvu ptáků, kostelnímu zvonu a následnému úderu hromu. Už tušíte, co mi vadí?