Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dave Mustaine roku 2009 rozehrál další etapu Megadeth, kde vládne pevnou rukou, řízenou nevyzpytatelným mozkem. Úvodem je nutno poznamenat, že svoji reputaci zářezem Endgame poléčil u všech stálých i bývalých uctívačů. Na novince je návrat do dob Rust In Peace více než markantní a myslím, že nic lepšího Dave se svojí kůží ani udělat nemohl. Zapomeňte na experimenty s nálepkou Risk a nechte se unášet kvalitním metalem, toť krátká pozvánka k ponoření se do alba, jehož produkce byla svěřena Andy Sneapovi. Andy musí vlastnit tajný amulet, že takovou personu jako je Mustaine dokázal ve studiu kočírovat k výsledku, kterým se Endgame honosí.

Dave zkomprimoval své dávné postupy a myšlenky společně se současnými možnostmi a vyvrhl je na světlo těsně pod thrashmetalový Olymp. Pravda, někdy mě to značně tahá za uši, jak se cituje vlastní kniha, ale budiž. Příjemným nečekaným instrumentálním úvodem „Dialectic Chaos“ proběhne vcítění se do toku Endgame naprosto přirozeně. Hlavním jmenovatelem, na kterém se staví, jsou kytary. Kytarové přestřelky, duety, souznění, předávání si štafetového kolíku, týmová hra. Duo Mustaine – Broderick se pochlapilo a snad pospolu vydrží více než jen pár sezón. Regulérní řádný výkop a vztyčený prostředník všem pochybovačům je „This Day We Fight“. Tempo je zničující a plynový pedál je promyšleně tlačen k podlaze, jako do dlouhého táhlého kopce, pěkně postupně žádné tupé sešlápnutí na podlahu, ale rafinovaná hra bez klopýtnutí. Drtivé deklamace obnovují dávné ostří, kytary neustále táhnou a hustě vystřelují melodické vyhrávky či nebeská sóla. Za hustým kytarovým oparem se skrývá hutný spodek, který je lehce upozaděn hlavnímu instrumentu, a jen místy probleskne umění Jamese LoMenza. Být rytmická složka propracovanější, celá nahrávka mohla mít vyšší komplexnější hodnotu, a trochu to sráží mé hodnocení desky. Přeci jen nám minulost Megadeth nabízí několikero klenotů, kde excelentní rytmika výrazně napomáhá zařazení LP platně mezi základní těžko překonatelné základní kameny thrash metalu. Pravděpodobně si to tak principál Mustaine přál, udělat čistě kytarovou desku.

Album umí být proměnlivé, často tempo zpomalí ke středu stupnice, nálady se provzdušní, a přesto vzbuzují jistý neklid. Mnohdy je v jedné skladbě tolikero poloh. Od útočných až po oddychové vypravěčské, stačí jen poslouchat a nést se barvitým dramatickým příběhem. Pamětníky možná potěší pohled do krypty Killing Is My Business „1,320“. Bičování do tváře škarohlídům, že tudy už to nepůjde. Kytary a zase ty kytary, vzbouzí u mě študáckou radost a vzpomínky na ta dávná léta, kdy byl thrash metal poprvé u vesla. Komentovat kvanta vynikajících kytarových stěn, plných smyslných vyhrávek a sól je nošením zlatých prutů do zmanipulovaných výběrových řízení provozovaných naším státem. Další „Bite The Hand That Feeds“ patří pocitově k Rust In Peace, rytmika šitá na míru, přímý atak na thrashmetalová staromilská srdce. Na baskytaře postavená houpavá „Bodies“ jako by odpadla ze skvělého počinu Youthanasia. Vynikající chvilkové kytarové neoklasické motivy se povedlo naroubovat i do thrashmetalového zápisu. Schopná skladba zakusující se do paměťových nervových spojů s vysokou trvanlivostí. Doposud se Endgame může jeviti jako sbírka známek ze starého alba, skladby jsou však současné, pouze páchnou dávným zrzkovým rukopisem.

Varovná temná „Endgame“ ohlašovaná megafonem, působí stísněně a hrozivě, bezvýchodná situace pro lidstvo a každého ocejchovaného jedince, hlava bývalého amerického šaška na prezidentském postu je opět pitvána na stole u Megadeth. Vercajk ze zušlechtěné thrash oceli se honosně blyští. Hlavní řezy vede jízlivý Dave hrdelní břitvou, kladivo s majzlem pomáhají odlamovat lebeční kosti od sebe, a pokud je potřeba provést přesný plátkovací řez, přistupují mistři s napjatými dráty. Laskomina rovná Hangar 18. Vynikající barvitá skladba vytahující na světlo špinavého světa další znepokojivé myšlenky a úvahy. Není tajemstvím, že Dave Mustaine v posledních letech ke komponování nikoho nepouští, drobnou výjimku udělal pro Chrise Brodericka, který se autorsky spolupodílel na nejklidnější skladbě alba „The Hardest Part Of Letting Go...“. Procítěný Mustaine na podkladu akustické kytary a špetky smyčců dokazuje, jak mizerný je zpěvák, ale to už dávno všichni víme. Zhruba v třetině se skladba vylomí z akustického objetí a za podpory smyčcových motivů vyskočí do pozoru a rafinovaně zaútočí. Vzletnost a bohatost aranží dávají příležitost skladbě vzlétnout a bouchat na brány thrashmetalového věčného nebe.

Prvním singlem alba byla zvolena zcela dobře skladba „Head Crusher“, která spolehlivě vyrazí zuby z huby, či zahřeje krev hrozičů do varu. Skladba je od prvního taktu drtivá a divoká. Přestože se jede ve vysokých točkách, bohatost skladby a rychlost sól je stejně zdrcující. Bravo!!! Zde Dave podle bookletu přiznal autorský podíl Shawnu Droverovi. Kvalita alba je tak vysoká, že povedená „How The Story Ends“ zde působí dojmem výplně. Přesto se jedná o značně vydařený thrash zábal vysokého standartu, ale ostatní skladby ji lehce zastiňují. Fantastické momenty lze zaznamenat při setkání kytar do dvojhlasů a silných melodických motivů, kterých není málo na celé ploše alba. Závěrečná „The Right to Go Insane“ je standardním odmávnutím dojezdu do cíle. Klidné tempo skladby s neklidným děním pod povrchem, odkud stále probublává silný pramen energie. Skladbě vévodí značná hutnost, kterou v druhé polovině rozmělní šťavnatá kytarová sóla. Kytarové duo, které Mustaine vytvořil s Chrisem Broderickem (ex. Jag Panzer) se momentálně jeví jako ideální tým. Chris se dokáže evidentně vyrovnat i s rukopisem Martyho Friedmana. Každý je jistě zvědavý jak dlouho se složení skupiny nezmění. Osobnost principála jest nevyzpytatelná, a přes vychvalování kvalit současných hráčů si nikdo nemůže být jist svým postem.